Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

12.

Statečně bloudíme strašidelným lesem. Bojujeme s draky, osvobozujeme zakleté princezny. A pak se opět probouzíme do reality.

Kdybych nebyla v tuhle dobu tak moc líná, určitě bych z toho prokletého domu běžela. I přesto mě ale poháněla nějaká neviditelná síla a já si až pozdě uvědomila, že jsem se dostala až do centra města. Měla jsem chuť křičet. Jenže by si mohli o mně kolemjdoucí myslet, že jsem utekla z uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny. Vysíleně jsem se opřela o strom kousek od dvou laviček, které se nacházely uprostřed náměstí, a zavřela oči. „Máš můj obdiv, drahoušku." Ozval se pobavený hlas kousek ode mě. Čelem jsem párkrát mírně bouchla do dřevnaté části toho mého stromu a vydala ze sebe nucený povzdech. Nechtěla jsem se s ním teď bavit. Nechtěla jsem se vlastně bavit vůbec s nikým. Potřebovala jsem být nejspíš sama. Jenže Kol se nevzdával. „Ten strom tě musel okouzlit natolik zdárně, že si zasloužil tvou roztomilou pozornost."

Konečně jsem se od místa odlepila a koukla jsem se na toho ničitele soukromí. „Co chceš?" Vypadlo ze mě otráveně a dala jsem se opět do kroku. Domů se mi jít rozhodně nechtělo. Nejspíš na mě čekala útulná cela a zástup nadšenců, kteří se mě chystají lynčovat. Po tom, co jsem se snažila tak aktivně bránit, jsem se už nemohla spoléhat na to, že stále zůstanu u některých v oblibě. „Vypadáš příšerně, drahoušku." Zamračila jsem se. Tohle jsem vážně slyšet nepotřebovala. Znuděně jsem kopla do kamínku, který se mi přimotal do cesty. „Ty umíš vážně holce zalichotit." Reagovala jsem na jeho poznámku dost ironicky a nepatrně jsem se rozhlédla. Překvapivě se tomu Kol jenom tajuplně zasmál. Nejspíš mě to mělo naštvat, jako pokaždé. Ale začínala jsem si uvědomovat, že jeho přítomnost mi přestává vadit.

Pohled Klause

Bylo to až skoro absurdní, že má drahá dcera se nacházela v domě té, která se nacházela pouze v mé minulosti. Caroline. Nepředpokládal jsem, že ji spatřím zrovna při takové příležitosti. „Kdy si mi chtěl říct, že máš dceru, Klausi?" Byla neuvěřitelná. Vždy si našla příležitost, aby měla navrch. Sledoval jsem cestu před námi a dával jsem si chvíli na čas, než jsem zareagoval. „Nebyla vhodná příležitost ti to sdělit, lásko. Navíc si nejspíš měla spousty práce se svými ratolestmi."

I přesto, že jsem na Caroline ani nepohlédl, pocítil jsem, jak se vedle mě zarazila. „Moje dcery teď neřeš, bavíme se o tobě." Odsekla tím svým panovačným tónem hlasu a zastavila se. Typická ženská pošetilost. Pokud jsme se měli dostat dál, musel jsem dát Caroline, co si přála. „Jmenuje se Hayley. Ta, která ti kdysi odvedla Tylera Lockwooda, pokud si vzpomínáš." Začal jsem neutrálně a pozorně sledoval její tvář, která nabyla prozření z nových poznatků. „Nebylo to nic vážného. Ale má dcera je důkazem, že i z takových neplánovaných setkání může vzniknout něco tak dokonalého."

Byla jsem nejspíš moc zoufalá, ale za Kola jsem byla nakonec ráda. Když jsem přešla jeho občasné pubertální výkyvy nálad a egoistické řeči, byl docela snesitelný. Po asi desetiminutovém bloudění po městě, když jsme asi potřetí procházeli kolem budovy radnice, jsme se rozhodli zapadnout někam do soukromí. Vždycky jsem si myslela, že znám vkus celé Mikaelsonovy rodinky. Ale když jsme se posléze objevili před podezřele vypadajícím motelem, netušila jsem, jestli jsem to s tím upevňováním vztahů nepřehnala. Takovým nejistým pohledem jsem se na Kola podívala. Zdánlivě jsem si pořád myslela, že tohle musí být nějaký vtip.

Nebyl. Když jsme proházeli skrz dveře dovnitř, uhodil mě do nosu podivný pach. Nechtěla jsem si hrát na rozmazlenou citlivku, a proto jsem bez váhání šla dál. Nenapadlo mě nic jiného, než se usadit na posteli. Chvíli jsem pohupovala nohama a zvědavě jsem se rozhlížela. Nebylo tu nic, co by stálo za obdiv. Čtyři stěny, prostorná postel, stůl a dvě křesla. Vše dokreslovaly těžké modré závěsy na oknech. Tohle rozhodně nebyla ta kouzelná Říše divů ani bájná Narnie. Víc lacině jsem si už připadat nemohla. Ale po tom setkání a následné výměně názorů jsem něco takhle šíleného prostě potřebovala. Aspoň jsem nebyla sama. Kol byl docela vhodná oběť pro to, abych tu předchozí situaci dostatečně vydýchala.

Pak mě něco zaujalo. Kousek ode mě jsem zahlédla dost pikantní předmět. Opatrně dvěma prsty jsem uchopila vínově rudou podprsenku a zvedla jí před sebe. „Tohle asi nebude tvoje, co." Vypadlo ze mě s mírně znechuceným pohledem. Kol se pobaveně zasmál a dál se rozvaloval naproti mně v jednom z křesel. „Každý občas potřebuje společnost." Prohodil a hned na to mi podával sklenici s povzbuzujícím nápojem. Štítivě jsem se otřepala a zašklebila jsem se, jako by mě to snad pohoršovalo. „Snad nežárlíš, drahoušku." Reagoval na to dost chytře a propaloval mě tím svým pronikavým pohledem. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a ten kus objeveného spodního prádla jsem raději bezmyšlenkovitě odhodila pryč.

Pohled Caroline

Plánovala jsem z Klause dostat nějaké informace. Od našeho posledního setkání jsem měla pocit, že mi toho nějak moc uniklo. Ne, že bych se zajímala o někoho takového, jako je Klaus Mikaelson, ale zvědavost byla silnější. Zamračila jsem se, když zmínil tu vlkodlačici a chápavě jsem přikývla. „Hope je vážně moc hezká a taky vychytralá. To nejspíš zdědila po tobě." Poznamenala jsem vlastně dost nevinně a dala jsem se opět do kroku.

„Teď si na řadě ty, lásko. A můžeš začít rovnou tím, co máš společného s lovcem upírů." Tušila jsem, že si Klaus nenechá ujít příležitost, aby mě nezačal taky zpovídat. Parádně jsem si to užívala. Hlavně ten jeho zvědavý obličej a pocit, že něco neví. Nadechla jsem se a lehce jsem pohodila hlavou, abych poupravila neposedný pramen mých blonďatých vlasů, který se mi dostal do očí. „Josie a Lizzie. Už celých jedenáct let." Oznámila jsem pyšně a pousmála jsem se. A pak přišel dlouhý monolog o tom, jak jsem přišla k dvojčatům. Nebyla jsem si jistá, co všechno mi Klaus věřil a co zase ne, ale účel to zřejmě splnilo.

Čas se posunul. Skrz tu stoletou špínu, co byla na oknech, se dovnitř vkrádala tma. V ruce jsem svírala nedopitou skleničku a snažila se mít stále bystré smysly. Ale pomalu jsem cítila, že mě zradí nejdůležitější potřeba člověka. Zívla jsem a sklenici odložila na stůl přede mnou. „Měla bych jít." Rozhodla jsem se z ničeho nic a vydala jsem se kolébavým krokem směrem ke dveřím. „Snad už mě neopouštíš, drahoušku." Kol se přede mnou objevil dost nepozorovaně, až jsem sebou trhla. Překvapeně jsem zamrkala a krátce se nadechla. Ani nevím, kdy jsem na to přišla a taky proč jsem to vůbec udělala. Byla to zřejmě slabá chvilka, která mě pomyslně nutila dělat šílenosti. A tak jsem po dlouhých pěti letech opět pocítila chuť rtů Kola Mikaelsona.

________________________________  

Ahoj. :P

Sobota je tady a s ní i nová kapitola. :3 Posledních pár dní Wattpad nějak blbne, takže já jen tajně doufám, že k vám díl "doběhne" v pořádku. :)

V dnešní kapitole jsem toho zvládla docela dost. :D Ať už ten malý rozhovor mezi Caroline a Klausem, tak nečekaná (nebo očekávaná :D ) chvíle mezi Kolem a Agnes. :3

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥