Inkoustový Stín

01- Luna

Hlasité skřípění kol přehlušující vrčení motoru i hlášení o příjezdech a odjezdech dalších spojů, trhnutí, které všichni stojící očekávali, ale i tak při něm zavrávorali - to všechno byly důvěrně známé jevy provázející zastavení vlaku. Vyhrnula jsem se na nástupiště a s úlevou se nadechla čerstvého vzduchu. Poslední půlhodina v dopravním prostředku byla čirým utrpením především díky přemíře cestujících, slunci, které pralo přes skla vagónu a nesnesitelnému dusnu, jemuž nezabránila ani klimatizace puštěná na plné obrátky. Venku sice nebylo o moc chladněji, ale mírný vánek něžně čechrající vlasy byl nanejvýš vítaným osvěžením. Ačkoliv počasí bylo zcela odlišné, při pohledu na vítající se přátele jsem si nemohla nevzpomenout na jeden z posledních lednových dní.

Z oblohy se tenkrát snášely sněhové vločky velikosti mince a dech se srážel před ústy v obláčky páry. Nebyl to ani první a rozhodně ne poslední den, kdy jsem na toto nádraží dorazila. Nicméně, ten den už pro mne měl mít ve vzpomínkách navždy vůni kávy a vanilky, protože jsem se setkala se Solstice. Když jsem jí viděla poprvé, neuvědomila jsem si, že je to ona. Stála jsem na vylidněném nádraží a hledala slečnu přibližně mého věku s dlouhými, černými vlasy, neboť přesně tak Sol vypadala na své profilové fotce. Marná byla moje snaha – krom mě na nástupišti zůstali už jen tři lidé. Stařík, který se hrbil na lavičce a něco si podrážděně bručel pod prošedivělé vousy, žena středního věku vášnivě diskutující se svým pubertálním potomkem na téma vhodného oblečení pro sváteční oběd, alespoň toliko jsem vyrozuměla z útržků rozhovoru vedeného přes mobil, a vysoký středoškolák v šedé bundě. Polovinu tváře skrýval pod objemnou šálou, v uších měl sluchátka a nohou poklepával do rytmu písničky. Jako jediný projevil nepatrný zájem o mou maličkost, co se točila na místě jako dřevěná káča, tím, že sledoval mé počínání s hlavou mírně nakloněnou na stranu. Avšak pokaždé, když jsem na něj zpříma pohlédla, odvrátil zrak, jedinkrát doprovázeje pohyb uvolněným prohrábnutím černých vlasů, na temeni a vrcholu delších než na zbytku oholené hlavy.

Otočila jsem se ke klukovi a jeho provokativnímu pohledu zády, poodešla bokem, zalovila v kapse pro telefon a v mžiku vytočila Solsticino číslo. Nemusela jsem čekat dlouho, než mi hovor zvedla.

„Říkala jsem si, kdy zvoláš," v jejím hlase zaznívalo pobavení.

„Tys to čekala? Měla jsi mi napsat, že budeš v hale," otráveně jsem protočila panenky, protože to, že mě nechala ji marně hledat, mi moc vtipné nepřipadalo.

„Ale já nejsem v hale. Teď se ti dívám na záda, a abych pravdu řekla, pozoruju tě a výborně se bavím už několik minut." Otočka o sto osmdesát stupňů a dolní čelist se podvolila gravitaci následována roztažením rtů do úsměvu, když jsem pochopila, v čem spočívala pointa Solsticina vtipu. Ukončila jsem hovor a mobil schovala do kapsy, oči nespouštějíc z osoby, která ke mně kráčela, nonšalantně smotávajíc sluchátka.

„Pěkný sestřih. I když poněkud matoucí," kývla jsem hlavou ke krátkým vlasům barvy havraního peří. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se Sol mohla ostříhat a to natolik, že bych byla schopna ji zaměnit za mladého muže.

„Díky. Doufám, že se moc nezlobíš, že jsem na sebe neupozornila," dva prsty pravé ruky se zahákly o okraj šály a stáhly ji dolů, aby odkryly rošťácky křivý úsměv.

„Ani ne. Být na tvém místě, asi bych udělala to samé," přiznala jsem s pokrčením ramen, „v každém případě je milé tě potkat osobně."