Moji prarodiče jezdí na dovolené v chorvatsku dvakrát do roka už asi 30 let ke stejným lidem... je smutné že jak lidé k nímž jezdí již stárnou a není jiné alternativy, než že už jednou nebudou moci přijet ke starým známím.
Ale to není kniha o tom, že někdo někam nedojede...je to kniha o mém vztahu k hlavonožcům. A však musíme začínat od začátku. Tak tedy, na své tradiční dovolené (v červnu a v září) mne začali babička s dědou brát již od mích 4. narozenin. Ale až v 10 letech jsem poznal, jak zábavní jsou hlavonožci.
Manželé Ivanka a Marko ( příjmení neuvedu- je příliš krkolomné a netuším jak se píše ) dobří známí mích prarodičů.
Ivančin manžel byl rybář a prakticky 70% svého života strávil na moři, Ivanka pak pronajímala apartmány v jejich vile na pobřeží. Tři apartmány pro návštěvníky, poslední a nejmenší jim pak sloužili jako rodný dům.
Vila sama stála na krásném místě, asi 30 m od moře dělená kamenou plážičkou, kam prakticky nikdo nechodil. Není divu, že to tam měli mí prarodiče tak rádi.
Tak tihle lidé, nám vždy udělali na oslavu našeho příjezdu obří večeři, při které nikdy nechyběla obří mísa chobotnicového salátu....
A já se přehraboval v talíři a zkoušel si z těch kousků masa na talíři v hlavě poskládat živého tvora, do té doby jsem znal chobotnici jen z dětských knížek. Nedařilo se mi to.
Dokud...
ČTEŠ
Filozofie lovu chobotnic
Non-FictionKniha pojednává o mém vztahu k chobotnicím a hlavonožvcům obecně. A také o chování chobotnic v různých situacích a o jejich lovu na pobřeží Jadranu.
