Jenže.. voda není naše. Nepatří lidem.
Je to krásné, ale nebezpečné prostředí. A člověk do něj zasahuje. Dost. Když přijedu v září, nejsou krabi. Lidé je vyloví a když ne všechny, tak alespoň většinu. To je problém. Krabi kteří uniknou, uniknou protože jsou dál od břehu... v hloubkách.
A kde je krab, je i chobotnice...v hloubkách. A to je blbě. U dna je ledová voda, tlak, a omezený čas, neboť člověk potřebuje vzduch i na cestu k hladině. Což mi taky došlo, až když jsem se málem utopil. Ke spoustě věcí by měl někdo, kdo se potápí s cílem lovit chobotnice, dospět sám. K mnohým jsem dospěl sám. ale pár věcí bychom si měli uvědomit.
Člověk ve vodě dýchat neumí, chobotnice ano.
Člověk má mozek, chobotnice jich má osm v každém rameni jeden.
Člověku tuhnou v ledové vodě svaly, chobotnice je sval sama o sobě a přizpůsobený.
Člověk vidí, ale nevšímá si detailů, chobotnice vidí o 9 barev více než člověk a umí změnit barvu i tvar svého těla.
Člověk má tři zuby ze železa na konci tyče, chobotnice má také tři...kostěné.
A proto když najdu chobotnici, je to boj asi na tři hodiny. Minimálně čtyři hodiny ve vodě, někdy i víc. Je dost složité nějakou najít, o to složitější v hloubkách, kde je větší stín. Krom toho mám problém s tlakem, kvůli ne úplně zdravému pravému uchu. A ačkoliv mi trojzubec dává další tři metry na víc, stejně je mým maximem jen asi 20 metrů, do kterých se mohu ponořit.
Takže v září je to hodně tvrdé.
ČTEŠ
Filozofie lovu chobotnic
Non-FictionKniha pojednává o mém vztahu k chobotnicím a hlavonožvcům obecně. A také o chování chobotnic v různých situacích a o jejich lovu na pobřeží Jadranu.
