Vílí prášek | One Shot

Kapitola první a poslední

Dolů po vysoké svíci stekla kapka vosku, překlenula se přes okraj svícnu a kápla na předloktí zrzavého mladíka s hlavou skloněnou nad knihou. Ten jí však ignoroval, byl příliš začtený do textu na to, aby vnímal rychle tuhnoucí vosk a z něj unikající teplo. Andy původně neměl v plánu trávit svůj středeční večer zrovna takto, ještě když právě v televizi běžel přímý záznam z fotbalového utkání mezi domácími Divokými včelami a hostujícími Rozčepýřenými Kachňátky, neměl však na výběr-výpadek proudu uvrhl celou ulici do sametově černé a elektřinou nerušené tmy. 

Místo sledování televize teď seděl na zemi v tureckém sedu, uprostřed místnosti, do které se nepodíval od smrti svých prarodičů, ačkoliv se nacházela v jeho domě a měl k ní tedy vždy plný přístup. Půda.
Andy vždy považoval knihy za zbytečné a čtení od malička nenáviděl, proto byl nejprve trochu zklamaný, když zjistil, že v krabicích opředených pavučinami se neskrývá pomalu nic jiného, než právě knihy. Knihy v jazycích, kterým nerozuměl, některé symboly nedokázal ani přečíst. Knihy vázané v ohmatané kůži, knihy s potrhanými stránkami, knihy svázané z listů pergamenu.

Listoval jednou z nich a prohlížel si roztodivné písmo. Na mysl mu vytanula vzpomínka na hluboké zimní večery, kdy mu matka vykládala jakési tajuplné příběhy o jeho babičce-matčině matce-, která měla být údajně vílou a musel se usmát-taková hloupost, ale jako malý tyhle příběhy miloval a atmosféra půdy na něj dýchala přesně tím tajemným a nadpřirozeným dojmem.
Jak si pomalu listoval knihou, padalo mu do klína stále více a více částeček, které v půdním přítmí jemně světélkovaly, v kuželu světla svíce však hrály všemi barvami, třpytily se a blýskaly.
Andy si jich nevšímal, dokud nenalistoval stranu 354, kde jich bylo takové množství, že pod jejich nánosem na dané straně nebyly tahy inkoustem ani vidět.
Podíval se na své ruce. Bříška jeho prstů byla těmihle drobnými částečkami úplně pokrytá, vytvářela skoro až zrcadlový povrch. Pár hlubokými výdechy sfoukl všechen prášek ze stránky a pohled mu padl na úhledné písmo plné vlnek a kudrlinek, psané růžovým inkoustem.

Cusexas Roemve Zayei...Oofousim Crasa Yaakbuk Sen!

Nerozuměl tomu textu, stejně jako zbytku knihy, tenhle nápis byl však psán klasickou latinkou, tudíž ho dokázal alespoň přečíst.
,,Cusexas...Roemve...Zayei," šeptal tiše. ,,...Oofousim...Crasa...Yaakbuk Sen!" vyskočil z tureckého sedu a v očekávání rozpřáhl dlaně směrem vzhůru. Nic se však nestalo a mladík se sám pro sebe zasmál. Má v ruce jen kupu třpytek a obyčejnou starou knihu , tak starou, že pravděpodobně už ani nežije člověk, který by dokázal rozluštit její písmo. Však co by se taky mělo stát, že?
Pokojně usedl zpátky na zem, ještě než dosedl, pocítil na prstech palčivou bolest, jakoby sáhl do rozžhaveného popela a když se na své dlaně podíval, zjistil, že pocit není tak vzdálený od toho, co vidí. Třpytivé částečky se náhle rozpálily do běla, všechnu jejich barvu pohltila energie, která z nich sálala. Připadalo mu, jakoby jeho kůže byla ledová vrstva a tyhle třpytečky se jí bez problémů propalovaly skrz-dál, do svalstva, do žil, do duše, kde mu paralyzovaly každou buňku, aby ji mohly v klidu rozebrat až na prvočástice, jako rozžhavené kapky kyseliny, jako jehly nakažené infekčními nemocemi, jako jiskry, které snad ani nemohou pocházet z pozemského ohně.
Jeho svět náhle zkolaboval.

Probral se někdy za hluboké noci. Elektřina stále nefungovala, svíce již dávno dohořela a všechen třpytivý prach byl pryč. Vlastně se zdálo, jakoby ani nikdy žádný nebyl.
Andy s hrůzou zjišťoval, že nemůže hnout končetinami.

•••

Zadívejte se pozorně z okna. Tam, na tom stromě. Ano, tam. To jsem já. Vidíš mě? Sedím na větvi a hledím do prázdna, jako bych nad něčím přemýšlel.
Jsem k nerozeznání od svých druhů, všichni máme stejně žlutá bříška a stejně modrá křidélka, oči jako skleněné korálky. Já však kdysi býval člověkem.
Dnes už vím, že jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že si moje matka všechny ty povídačky o babičce vymyslela.
Dnes už vím, že "cusexas" ve starém jazyce značí sýkorku a že "zayei" znamená "staniž se".

...Crasa Yaakbuk Sen...!

Nechal ses nachytat...!