NO ONE KNOWS ME

SAVE ME 2/2

[ Jimin's Pov ]

Po posledním objetí jsem vyšel ze dveří rovnou k autu. Ještě jsem jim zamával na rozloučenou.

„Kterým autem budeš chtít jezdit?" Otočil jsem se na Hwana, který stál u hodně drahých aut. Všechna vypadala nádherně, ale nechápu, proč jich mají tolik. Rozhlížel jsem se kolem, až jsem si všiml krásné X6. (I autorky mohou mít sny xd)

„Páni." Údivem jsem nestačil zaregistrovat Hwana, který mi už držel dveře.

„Tak šup." Pokynul mi, abych se posadil na místo spolujezdce. Tak moc jsem chtěl nasednout, ale bojím se. Na auta nemám dobré vzpomínky.
„Minie přijdeš pozdě!" Zavolal na mě ode dveří Jungkook. Ono se to nezdá, ale když se naštve, tak to už není hodná mamča, ale vážně je jako Kookzilla. Možná bych měl trávit míň času s Taehyungem. Bez dalšího přemýšlení jsem nastoupil.

„Chceš se ještě stavit někde pro svačinu?" Pořád si nemohu zvyknout na to, jak jsou na mě hodní. Sice jsem od rána nic nejedl, ale to je tou nervozitou. Budu mimo svůj pokoj. Taky zamnou nebude Taehyung s Jungkookem.

„Nene. Pokud to půjde, tak si koupím něco k jídlu ve škole." Zazubil jsem se na Hwana, ten jen pokrčil rameny a dál se věnoval řízení. Znuděným pohledem jsem sledoval okolí. Všude byli nějací lidi, kteří buď někam spěchali nebo jenom stáli a čekali. Netrvalo to dlouho a byli jsme u školy.

„Tak jo Jiminie. Měj se hezky." Se strachem v očích jsem se podíval na Hwana, který se usmíval od ucha k uchu. Nahlas jsem polkl a vystoupil z auta. Předemnou se tyčila obrovská budova, do které vstupovalo spoustu lidí. Chtěl jsem se otočit a utéct zpátky do auta, ale to už bylo pryč.

„Asi mi nic jiného nezbývá." Rozešel jsem se k té strašidelné budově. Okolo mne procházelo spoustu lidí. Dívali se na mne, občas si na mne i ukázali nějaké holky. Bože můj, kam mě to ti dva dali. Před budovou čekal nějaký kluk s cedulí, na které bylo mé jméno. Ten kluk mi byl docela povědomí, ale nevím odkud jsem ho mohl znát. Projela mnou vlna strachu. Začali se mi potit ruce. Všechno se semnou najednou točilo.

„Umm. Si v pořádku?" Vyděšeně jsem se otočil za hlasem. Zamnou stál nějaký kluk s červenými vlasy.

„N-n-no a-asi a-a-n-o." Wow Jimine. Si tu první den a koktáš. Ten kluk se ze široka na mě usmál. Vypadá jak slunce, které má nakažlivý úsměv.

„Aleee neboj se. Já jsem Hoseok a chodím do druháku. A ty si?" Než jsem stihl odpovědět se zamnou ozval další hlas.

„Promiň, ale si Park Jimin?" Proč se zamnou vždy ozývají jen mužské hlasy. Stoupl jsem si tak, abych viděl jak na Hoseoka, tak na neznámého kluka. Jemně jsem mu pokýval.

„Ahh jsem rád, že už tu konečně si. Jmenuji se Kim SeokJin a jsem tvým opatrovníkem dá se říct. Chodím sice do třeťáku, ale tvoji rodiče se dobře znají s těmi mými, takže mě požádali o to, abych na tebe dával pozor." Jak je vysoký. Oproti němu jsem jak dítě.

„Jin-eoma!" Hoseok začal pištět a běhat okolo Jina. Docela jsem se nad tím musel pousmát.

„Nejsem žádná máma! Doufám že mi pomůžeš s Jiminem. Nechci, aby se mu tu něco špatného stalo." Jak už jsem řekl. Mám prostě pocit, že Jina odněkud znám.

„Um. Neviděli jsme se my dva už?" Bylo to odemě nezdvořilé jim vtrhnout do konverzace, ale musím znát už nějaké odpovědi.

„LilChilliPepper já jsem Pinkycess." V hlavě se mi rozsvítilo. Jin je vlastně můj desátý follower.

„Hele asi půjdeme ne? Nelíbí se mi ten kluk u toho plotu. Pořád se na Jimina divně dívá." To je snad poprvé co vidím Hoseoka bez úsměvu. Jsem tu sice asi cca deset minut, ale celou dobu se usmíval. Jin a já jsme se otočili tím směrem. A vskutku. Stál tam nějaký kluk a celou dobu se na mne díval. Po chvilce k němu však přišel další, ale ten byl o dost vyšší. Nějak jako Jin. Otočil jsem se na Jina. Jeho výraz se mi vůbec nelíbil. Jeho oči byli plné strachu a...slz?

„Jine.. Nekoukej tam. Pojďte jdeme. Jimine musíš nám něco vysvětlit"...