Na obrázku je má noční můra.
Jedná se o reálnou fotku z hloubky asi 21 metrů. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, chobotnice opravdu mohou dorůst do takových i větších rozměrů. Moře tvoří 90% světové vody, z toho má člověk pod hladinou zmapováno jen asi 20%. Jsou hlubiny, kam nedosvítí slunce a tlak je nesnesitelný i pro bezposádkové ponorky... Proč by tam nemohlo být něco většího, když to co je na obrázku lze nalézt i v jednadvaceti metrech?
Taková potvora (jako je na obrázku) má zobák o průměru pěsti a k tomu obří sílu. Člověk na fotce má přístroje, vydrží s ní bojovat déle. Ale co bych v té situaci dělal já, vybaven pouze sítí trojzubcem a ploutvemi?
Leda bych ji bodl do oka.
Navíc, jak jsem již psal, umí změnit barvu i tvar svého těla. Nejsou vidět. A pak odhalte siluetu v modravém temnu.
Asi kilometr a půl na západ od pláže, je zátoka. Malá, jen asi 100 metrů na šířku a 300 na délku. S písčitým dnem ( jako na obrázku).
Nejlubší bod odhaduji na 30 metrů. Klesání má jakoby miskovitý tvar. Díky bohu tam není nikde žádné osídlení, ani žádní turisté a tak může příroda tvořit.
Jsou tam hromady živočichů stejných jako u oné pláže, ale daleko větších rozměrů. Např. hvězdice.
Hvězdice u pobřeží, mají v průměru asi 3-10 cm. Hvězdice chycená tam, měla asi 30cm v průměru. To samé je s rybami....A však nacházím i poházené skořepiny a klepeta mnohem větších rozměrů než je obvyklé...jak velký tvor může rozdrtit odhadem tak padesáticentimetrového kraba???
Skály, šutry, vrše, hloubka, písek a ničím nerušený vývin...to je to, z čeho mám husí kůži a co je zároveň tak fantastické. Je to prostor, kde nemám co dělat a lovím-li tam, musím počítat s většími riziky. I tím, že bych mohl být loven já.
ČTEŠ
Filozofie lovu chobotnic
Non-FictionKniha pojednává o mém vztahu k chobotnicím a hlavonožvcům obecně. A také o chování chobotnic v různých situacích a o jejich lovu na pobřeží Jadranu.
