Myšlenky arogantní dámy

Sociální fóbie...

... se dá překonat.

Záleží na prostředí.

Vybavuji si jeden příšerný zážitek. Byla jsem obklopená lidmi z oboru lékařství, ale stejně mě nikdo nechápal. Naivně jsem si totiž myslela, že lékaři by měli mít znalosti i z oblasti psychologie. Neměli.
Byla jsem na zdravotním kurzu. Čekala jsem od něho něco jiného, ale koncepce byla špatná. Teoreticky jsem se vlastně nic moc nedozvěděla, hned mě hnali do praxe. Interakce. S cizími lidmi. Kurz se rozdělil na dvě skupiny. Já měla ve své skupině svou kamarádku. Bohužel jsem nevěděla, že mi vůbec nepomůže. Měli jsme sehrát scénku, ale já se mezi tolika cizími lidmi necítila dobře. To bylo moc. Nesehrála bych to ani před přáteli. Natož před cizími. 

V tu ránu mi začlo bít srdce jak nikdy, měla jsem pocit, že hořím, žaludek se mi neuvěřitelně stáhl. Měla jsem pocit balvanu na hrudi, měla jsem pocit, že se mi zle dýchá. Nemohla jsem ani hezky mluvit. Cítila jsem se hrozně. Rozhodla jsem se promluvit na kamarádku. Ta mi řekla "Ale to nějak dáš."

Ne! 

Když jsem se blížila na řadu a nebylo mi líp, naopak, myslela jsem, že sebou seknu na místě, rozhodla jsem se, že to musím řešit víš. Lékař. Nebo student lékařství. Na tom nesejde. Došla jsem na těch třesoucích se nohách až k němu a popsala jsem mu svůj problém. A on mi řekl "Hele, dali to ostatní, tak musíš taky."

Ne!

Ten okamžik si vlastně moc nevybavuji. Jen vím, že jsem najednou nedokázala potlačit slzy. Začla jsem brečet a utekla jsem pryč z haly. Nevím, asi za mnou ani nevolal. Patrně mě ani nehledal. Došla jsem si k tašce, vzala jsem kapesník a začla si utírat slzy. Cítila jsem se hrozně. Jako odpad. Nevěděla jsem, co se sebou. Cítila jsem se tak nepotřebně.

Po chvíli jsem tam potkala jednu "známou". V té době jsme se nebavily, maximálně jsme se pozdravily, když jsme se někde potkaly. Podívala se na mě a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Řekla mi, že mě chápe! Její sestra si totiž prošla tím stejným. Poznala, že se jedná o úzkost z interakce s těmi cizími lidmi. Zeptala se, jestli mě může obejmout a to taky udělala. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí.

Bohužel. V další fázi přišlo na řadu to stejné. Byla jsem stále paralyzovaná z předchozího zážitku. Pořád jsem se necítila dobře. Líp se mi dýchalo, ale žaludek byl stažený pořád, stále mi přišlo, že hořím. Vrchní-vedoucí kurzu nebyla schopná pochopit, že mám strach a úzkost. Myslela si, že se flákám. Ikdyž jsem jí to popsala. S nadějí. Že mě pochopí. Nic. Stále nepochopená.

Nejhorší na tom bylo, že jsem na to dokázala myslet třeba další tři, čtyři dny...

Možná máte ve svém životě podobnou překážku. Možná se vám někdy stala takto osudnou. Možná jste se pak cítili příšerně.

Ne!
Jste v pořádku. Jen to nebylo pro vás. Nesedlo vám to. To je v pořádku.

A byl na vás kvůli tomu někdo krutý? Nebo se vám vysmál?

Tak je debil. Vážně.

A pokud ty takovým problémem netrpíš, neznamená to, že na tohle můžeš zapomenout. Možná je v tvém okolí někdo s totožným problémem. A co budeš dělat, až to nezvládne? Nechceš ho ranit, jako jsem byla raněná já, ne?

Pokud ti někdo sdělí, že se bojí nějaké interakce s cizími lidmi, má v tebe zřejmě důvěru. Pokud ti popisuje například problémy s dýcháním, pocit tíhy, stažený žaludek, návaly horka/zimnici, pocit na omdlení... tak mu prosím poskytni pomoc. Stačí ho dostat od skupiny. To mu rozhodně pomůže. Pokud si to nepřeje, tak ho neopouštěj. Pokud si o tom chce promluvit, tak naslouchej a nebo taky mluv. Pokud si přeje mlčet, tak prosim. Pokud chce dotek, tak můžeš. Vzít ho za ruku. Obejmout. Pokud nechce kontakt, tak tam seď poblíž. Pokusit se poskytnou člověku se sociální fobií vhodné prostředí většinou nic nestojí. A je to dobrý skutek.

Děkuji.