Ztraceni v oceánu [JungKook]

*16*

Seděla jsem na pláži a nechala si vodou omývat nohy. Dneska byl konečně jeden z těch krásných dnů. Nefoukal silný vítr, zátoka byla klidná a sluníčko příjemně svítilo.

Pohled jsem na chvíli upřela na svůj levý nárt, který už byl zahojený a zcela zacelený. Těch devadesát osm dní tady se mi zdají jako věčnost. Už je to více jak tři měsíce a já se opravdu začínám bát. Něco je špatně. Něco musí být zle, protože ještě nikdo nepřijel! Proč nás už někdo nezachránil? Trvá to moc dlouho.

Přesunula jsem pohled zpátky k JungKookovi, který byl poměrně daleko od břehu a snažil se najít nějakou večeři. Dneska ale asi neměl den, protože mu všechny utíkaly a ke mně se doneslo akorát pár nadávek v korejštině.

Stál asi po ramena ve vodě a na hlavě měl směšný šátek, který jsem mu tam uvázala já, aby nechytil úpal.

Pro sebe jsem nad tím zavrtěla hlavou a uchichtla se. Vypadal fakt srandovně.

Oči mi spočinuly na nekončícím obzoru, když jsem najednou ve vodě uviděla divné mihnutí. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se to objevilo znovu, postavila jsem se.

„JungKookie!" zakřičela jsem na něj, ale zrovna se zvedl jemný vítr a můj hlas odnesl do džungle za mými zády místo k němu.

Pak jsem to uviděla znovu. Srdce se mi rozbušilo plné adrenalinem. Nevěděla jsem, co udělat. Vydat se do vody, nebo co? Panebože co?!

Až když jsem se do té vody skutečně rozběhla tak mi došlo, že nedýchám. Šedá ploutev od něj mohla být možná na pět metrů, ale on jí byl zády a neviděl.

„Kookie! Uteč z vody!" křičela jsem dál, brodíc se mělčinou až ke konci, kde začíná propast.

„Co je?" zvedl hlavu od vody.

„Žralok! Je tam žralok!" mohla jsem si vyřvat hlasivky, ale díky bohu to k němu konečně došlo.

Zmateně se rozhlédl kolem a jakmile ho uviděl už jen kousek od sebe, na mé překvapení udělal dva kroky a vystoupil na kámen. Voda mu rázem byla možná tak po lýtka. To si na něj ta masožravá ryba netroufla, bylo to pro ni moc mělké.

Sice jsem se trochu uklidnila, že jsem ho stihla upozornit včas, ale pořád je uprostřed zátoky a kolem něj krouží ta hrůza.

„Co teď?" zakřičela jsem.

Pokrčil bezradně rameny, sleduje ho, jak plave okolo. Bála jsem se, jak dlouho to vydrží.

„Odlákám ho!" napadla mě vcelku chytrá myšlenka.

Kdybych ho přiměla, ať plave ke mně, tak bude mít JungKook alespoň nějaký čas na to, aby se dostal k útesům napravo a po nich vylezl nahoru.

„Ne! Opovaž se vlézt do té vody!" zvedl ruce v gestu, které mi jasně říkalo, že mám zůstat tam, kde jsem.

Cítila jsem, jak mi divně mravenčí v nohách. Přestože bylo horko, zachvátila mě nepříjemná husí kůže.

Rozhodla jsem se ho ale poslechnout a zůstat na mělčině. Oba jsme ho sledovali nějakou dobu. Pak se asi rozhodl si kolečko prodloužit. To možná bylo znamení a ta správná chvíle. JungKook skočil do vody a rychle se rozplaval směrem k útesům. Nejspíš jsme si to neuvědomili ani jeden, ale u útesů jsou docela silné proudy. Není proto divu, když místo k pevnině, ho to zatáhlo více do moře.

Bez hnutí a zcela paralyzovaná udělat cokoli, jsem stála s dlaněmi přitisknutými k puse a jakmile se mi ztratil z dohledu, rozutíkala jsem se tam.