Vězeňkyně

Kde to jsem?

Nic jsem necítila. Ani zem pod sebou. Otevřela jsem oči. A málem jsem vyjekla. Byla jsem ve vesmíru! Nevím jak, ale prostě jsem plula vesmírem. Kolem mě byli různé planety, hvězdy a podobně. Vesmír jsem viděla jen z obrázků, ale okamžitě jsem ho poznala. Jenže vždyť bych nemohla dýchat? Tak jak to že žiju? Tohle vůbec nedávalo smysl. Pak jsem si všimla, že se blížím k nějaký planetě. Panikařila jsem. Moje rychlost se zvyšovala. Ale no tak, tohle fakt není možný. Co se to děje? Planeta byla pořád blíž a blíž. Já asi umřu. No bezva. Tenhle život za moc nestál. Začala jsem vzpomínat. Ze začátku to byli vzpomínky jen na ubohou celu, pak ale na Lokiho. Jak já jsem ho nesnášela. Ale zároveň jsem k němu asi něco cítila. Možná. Krása, už ani ve vlastních citech se nevyznám.

Znovu jsem zavřela oči. Nechtěla jsem to vidět. Ale moc dobře jsem věděla, že se přibližuji k té planetě. A navíc jsem se přibližovala rychle. Doufala jsem, že smrt bude rychlá a bezbolestná. Dlouhou dobu se však nic nedělo. Navíc se mi zdálo, že zpomaluji. Pomalu jsem tedy opět otevřela oči. Byla jsem už blízko. Viděla jsem oblaka a skutečně jsem zpomalovala. Brzy poté jsem spatřila nějaké stavby. Lehce připomínali ty na Asgardu, ale přeci jen byli jiné. K jedné z nich jsem se přibližovala. Musela jsem se ve vzduchu natočit tak, abych dobře přistála. Skončila jsem na něčem, co vzdáleně připomínalo balkón. Dokonce jsem ani nespadla, přistála jsem ladně na obou nohách. " Ano! Já žiju!" vykřikla jsem radostně. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Posadila jsem se, jelikož se mi nohy nehorázně klepali. A v tu chvíli jsem slyšela podivný hluk. Pohlédla jsem na oblohu. Na ní se objevil podivný rudo-zlatý tvor. A letěl přímo ke mě. Ochromená strachem jsem se nebyla schopna pohnout.

Všiml si mě. Přistál kousek ode mě na nějaké ploše. A věřte mi nebo ne, objevili se tam nějaké podivné věci a začali toho tvora rozebírat! Pod ním byl člověk. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten člověk šel za mnou. " Kdo jsi? Co tu děláš? Jak to, že si padala z nebe? Viděl jsem tě." vychrlil během chvilky. Byl nebezpečně blízko. Strachy jsem se rozetřásla. Všiml si toho. Poodstoupil a prohrábl si své hnědé vlasy. Také měl krátké vousy, nebo jak se tomu říká. Na sobě měl šedý svršek a černé kalhoty. A na hrudi mu cosi modře svítilo. " Omlouvám se. Občas jsem příliš... Horlivý, řekl bych." omlouval se. Povzdechl si. " Tak jinak. Jsem Tony. Tony Stark. A ty jsi?" chtěl vědět. Při tom mi podával svou ruku. Nevěděla jsem, jestli mu mám říci své jméno. Ale tohle vše byl údajně projev náklonosti, takže jsem měla něco dělat. " Moya." zašeptala jsem, ale ruku jsem mu nepodala. Váhavě ji tedy stáhnul. " Moya? Výborně, alespoň něco vím. Víš co Moyo? Pojďme to vyřešit ke mě. Tady je moc velká zima a není tu pohodlí." navrhnul.

Vůbec jsem netušila, jestli mu mohu důvěřovat. Všiml si, že váhám, proto se na mě mile usmál. " Klid, neublížím ti. Já totiž lidem pomáhám. Alespoň těm hodným. Jsi hodná že?" zeptal se. Přikývla jsem. Nebo alespoň jsem nic zlého neudělala. Snad. " Dobře, tak to jsem rád. V tom případě bys mohla jít se mnou. Mohla by si mi něco o sobě říct a já bych tě třeba dokázal odvést domů." řekl. Zavrtěla jsem hlavou. " Nechceš domů?" chtěl vědět. Opět jsem zavrtěla hlavou. Komu by se také do vězení chtělo že? A jiný domov já nemám. Pak jsem si vzpomněla na matku. Co asi dělá? A jak to vlastně dokázala? Kdo je? A kdo tím pádem jsem já? Vytrhl mě z mých úvah. " Tak pojď dovnitř a o všem mi povíš. Navíc bych ti mohl něco uvařit a udělat ti nějaké pití." navrhnul. Až v tu chvíli jsem si uvědomila jaký mám hlad. Nakonec jsem tedy souhlasila.

Chtěla jsem vstát. To jsem ale netušila, že jsem zeslábla. A tak jsem se místo toho opět posadila. " Ukaž, pomůžu ti." řekl rozhodně. Sehnul se a vzal mě do náruče. Vyjekla jsem. " Klid, neboj se." konejšil mě. Lehce jsem zrudla. Zadíval se mi do tváře a rozesmál se. Díky tomu jsem zrudla ještě víc. " Je zvláštní, že jsi lehká jako pírko." pronesl. Vešli jsme dovnitř a já jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Uvnitř toho příbytku bylo tolik podivných věcí. Opatrně mě položil na nějakou měkkou věc. " Jsi v pořádku?" zeptal se, když si všimnul mého překvapeného výrazu. Pomalu jsem přikývla. Náhle jsem zaslechla něčí kroky. Oba jsme se ohlédli. Šla k nám nějaká žena. Když mě zahlédla, zůstala stát. " Pepper." řekl Tony. " Anthony Starku, co tu dělá ta dívka?!" vyhrkla. " Klid, to..." chtěl jí to vysvětlit, ale ona ho přerušila. " Myslela jsem si, že chodíme spolu. A ty se tady mezitím taháš za mými zády s nějakou podivnou holkou?!" křičela. " Pepper, uklidni se. Nech si to vysvětlit." žádal jí Tony.

Pepper ho probodávala pohledem. Do toho." vyzvala ho. " Ona není moje dívka. Neznám jí. Vím jen, že se jmenuje Moya a že spadla z nebe. Doslova. Jarvisi, pusť jí záznam." křiknul. A najednou se kolem mě objevila další podivná věc. A na ní jsem byla já. Z minulosti. Tedy, stalo se to před chvílí. Jen jsem nechápala, jakto, že to můžeme vidět. Padala jsem a pak jsem ladně přistála na střeše. Pak se vše zastavilo. Pepper se tvářila zmateně. " Máš pravdu." vydechla. " Děkuji." vykřiknul. Poté se oba podívali na mě. " Co jsi zač?" zeptala se Pepper. To však byla poslední věc, kterou jsem slyšela, jelikož mě opět pohltila tma.