Turnaj

-14-

Berta

Dnešek se po všech stránkách vydařil. Byla jsem se sebou spokojená. Splnila jsem svou povinnost vůči Hubertovi a první den turnaje zvládla. Nikdo neodhalil, že jsem dívka a to byl můj hlavní úkol. A taky jsem sehnala šípy. Z toho jsem měla opravdovou radost. Dnes už se mi nechce, ale zítra vyrazím do lesa a budu pořádně trénovat.

Ano, můj postoj se poměrně změnil a nejspíš nemá cenu tvrdit, že mé setkání se Sofií v tom nehrálo roli. Popřála mi štěstí a doufala, že se ještě uvidíme. To mi dodalo chuť se vážně snažit a postoupit do dalších kol. Navíc Hubert bude mít strach, že bych mohla vyhrát a bude mu to hlodat v hlavě. Z mé přirozené škodolibosti mě to opravdu těší, budu si z něj moct utahovat a vyhrožovat a bavit se tím, že se doopravdy bojí, že by holka jako já mohla porazit o tolik zkušenější protivníky. Určitě to ještě znásobí jeho ochotu za mě cokoliv dělat. Doufám, že se mi opravdu povede probojovat mezi nejlepší.

Měla jsem šípy a tržiště už prošla skrz na skrz a mohla jsem se vydat domů. Vedla jsem koně náměstím a až za vesnicí na něj nasedla. Zase jsem cestou trénovala mužský hlas a byla na sebe pyšná, protože zněl čím dál víc přirozeně. Skoro jsem se bála, že tak začnu mluvit i normálně.

Když jsem dorazila domů, nechala jsem Zikmunda ve stáji a musela si dát opravdu pozor, aby mě v mužských šatech nikdo nespatřil jít do pokoje. Díky bohu se mi to povedlo, i když jsem slyšela Agátu, jak si píská nebezpečně blízko a nechybělo moc k tomu, aby mě spatřila. Převlékla jsem se do obyčejného domácího oblečení a tohle pečlivě schovala do skříně za šaty, kde to nikdo nenajde. I když si raději příště obleču něco jiného, aby to nevypadalo že mám jen jeden oděv. Ostatní to asi nezpozorují, nejsem dost výrazná na to, aby si mě někdo pamatoval, ale možná, že na mě Sofie do dalšího kola nezapomene.

Lehla jsem si na postel a jen zírala do stropu. Měla jsem jí plnou hlavu. Ten úsměv! Pořád vidím před očima její překrásnou tvář, jak se na mě dívá a září štěstím. Její oči a jemné vějířky okolo nich. Chtěla bych ji pozorovat navždy. Chtěla bych poslouchat její hlas pořád a pořád. Klidně jen jednu větu... Tak já se budu těšit v prvním kole. Budu ti držet palce! A její smích...

Co se to se mnou sakra děje? Já se asi dočista pomátla. Dost, Berto! Přestaň s tím!

Zkoušela jsem myslet na něco jiného, ale vždycky jsem se k ní po chvíli vrátila. Vkradla se mi do myšlenek a musela tam zabloudit, zřejmě teď nemůže najít cestu zpět. Myslím, že mi do života přišla, protože potřebuje pomoc. Možná jí dokážu pomoci já, mohla bych si vyhlídnout nějakého přijatelného uchazeče a toho popostrčit k výhře. Jen si nejsem jistá, jestli si takovou úžasnou nevěstu vůbec někdo zaslouží. Těžko najdu uchazeče, co by pro ni byl dost dobrý. Hlavní ale je, aby to nebyl baron z Káruče nebo nějaký jemu podobný chlívák, už když se představoval, dělalo se mi z něj zle.

Zakručelo mi v břiše. Rozhodla jsem se jít do kuchyně, kde jsem našla u stolu sedět Anežku, jak čte noviny a jí tvarohový koláč. Ty mám ale ráda já! Není to fér.

"Ahoj, Berto! Kde se celý den couráš?" vzhlédla ke mně.

"Byla jsem se jen tak projet, jako vždycky," usmála jsem se, "můžu si vzít koláč?"

"Děvče zlatý, já ti tak závidím! Nemáš žádný starosti, to musí být život! Stále se někde poflakuješ... jen jestli z tebe někdy něco bude... Ale jistě, dej si, zbyla jich spousta," vstřícně se usmála.

No jistě, nemám žádné starosti... samozřejmě. I když na tom možná bude, mojí největší starostí právě je, že tvarohové koláče už nejsou a budu se muset spokojit s makovými a povidlovými. Ale co se říká - darovanému koni na zuby nehleď...

Nakonec jsem si docela pochutnala, poděkovala Anežce a odebrala se do svého pokoje. Rozhodla jsem se, že si vyrobím terče, které potom rozmístím po kmenech stromů a budu trénovat střelbu přímo do terče. I z koňského hřbetu, i ze stoje. První kolo by totiž mělo být lukostřelecké. Za to jsem mimochodem vděčná, myslím že pokud vypadnu, bude to spíš při přímém souboji, střelba patří mezi mé silnější stránky.

Vzala jsem nějaké papíry, které měly pravděpodobně sloužit pro Hubertovy další astronomické poznatky a nakreslila na ně kruhy. Uprostřed byla jen tečka, ne moc tlustá, aby bylo obtížnější ji trefit. Doufám, že mi to zítra půjde. 

Ozve se zaklepání. Vzhlédnu a ve dveřích už stojí Hubert. Vypadá nějak... jinak, řekla bych. Ne ani tak po fyzické stránce, nedokážu určit, co by to mohlo být.

"Užil sis to dneska?" zeptám se, aby řeč nestála. 

"Jo, jasně... bylo to... fajn," rozpačitě se zasměje. Připadá mi, že za tím je ještě něco dalšího, ale teď nepřišel kvůli tomu, aby mi popisoval svou schůzku, Přišel se optat na to, jak to probíhalo na hradě. Měl by vědět, co se dělo, aby o tom potom dokázal mluvit. Otec a služební budou jistě vyzvídat a bažit po informacích, bude muset mít aspoň základní přehled. A tak mu odvykládám každý detail, popíšu soupeře...

"A co princezna? Je aspoň hezká, když je kolem ní takový rozruch?" zasměje se, jako by o tom pochyboval. 

"To si piš, je překrásná! Možná by sis to s Veronikou nakonec rozmyslel..." zasměju se. 

Ušklíbne se: "No to určitě... vyměnit tak skvělou holku za nějakou napomádovanou princezničku, to bych byl blázen..."

Nepřesvědčuju ho o opaku a jen přitakám. 

"Mimochodem, tohle byly moje papíry?" podívá se na moje terče a zkrabatí čelo.

"Hmm... byly," pokrčím rameny a s úsměvem odpovím, "ale už jsou to moje terče. Nebo je ještě chceš?" 

"Jen si je nech..." zabručí. "Ale nechápu, proč potřebuješ trénovat, když by pro tebe bylo snazší prostě vypadnout v prvním kole..."

"To abych ti neudělala ostudu, troubo!" poučím ho, i když je to pravda jen napůl. Jen pro něj to opravdu nedělám.