Zajímavé....chobotnice nikdy neni dost nažraná na to, aby kvůli dalšímu jídlu neriskovala život.
Potápěl jsem se jednou nad svým oblíbeným podmořským smetištěm...
a v hloubce asi osmi metrů, mě zaujala dlaždice, s vykrojeným kosočtvercem ve vnitřní straně.
Uprostřed prázdného prostoru bylo oko... Sledovala jedním okem prostor nad sebou, ze stran kryta tvarem dlaždice, vtěsnána do ní a žrala škebli.
Připravil jsem se, ponořil a bodl.
Byla rychlejší, pustila škebli a vystřelila ke břehu....
Vynořil jsem se, nadechl se a dal se za ní.
Tou dobou však v oné oblasti zkoušel štěstí i dědeček se svým umělým krabem. A já mu ji nahnal.
A tak v momentě kdy se mi ztratila z dohledu, a já se vzdal a vynořil, děda právě vytahoval.
Totiž mnou vyplašená chobotnice po cestě do bezpečí potkala dědova kraba. A tak využila rychlosti a rovnou si skočila na domnělou druhou večeři....
Inu, nebylo jí dáno žít byť jen o den déle.
ČTEŠ
Filozofie lovu chobotnic
Non-FictionKniha pojednává o mém vztahu k chobotnicím a hlavonožvcům obecně. A také o chování chobotnic v různých situacích a o jejich lovu na pobřeží Jadranu.
