The Hunt is my Muse | FF EXO

17. Kapitola

Měla takový dojem, že kdyby kolem sebe neměla kluky, utekla by pryč. Nezvládla by to tu bez té tiché, morální podpory členů. Nesnesla by tu stát sama a dívat se na jeho fotografii v obklopení kytic a jeho rakve. Dusila se tou atmosférou kolem. Vidět ty zasmušilé, ubrečené tváře ze ztráty jejich blízkého. Připadalo jí, že tyhle pohřební rituály ničily ten zbytek psychicky, co člověk měl.

Chtěla si z očí setřít slzy, ale nemohla k tomu své tělo donutit. Jen zarytě koukala před sebe a v mysli měla naprosto prázdno. V sálu stáli co nejvíce vzadu s dalšími jeho známými, kde jim to přišlo vhodnější, když nebyli zas tak z blízké rodiny. Viděla ve předu starší ženu, která byla nejspíše manželkou zesnulého a jako jedna z prvních se s ním loučila. Jak se ona sama musela tvářit? Kamenně? Zkroušeně? Měla takový pocit, jakoby její výraz nenechával prostoupit byť jednu emoci. Poslední loučení a pak bude co? Nechtěla pouštět na volno své myšlenky, ačkoliv o nic hrozného ani nešlo.

„Není mi dobře," špitla tak, aby nikoho nerušila hlasitým hlasem, který by se sem opravdu nehodil. Kyungsoo se k ní pootočil s podporujícím, leč stále smutným pohledem.

„Nechceš na vzduch?" zeptal se podobným, ne-li tišším hlasem než ona. Byla tu i možnost, že by ho neslyšela, kdyby stála o metr dál. Odmítavě však zavrtěla hlavou.

„Ne, jen... je to divný tady stát," přiznala se váhavě s tím svým nepříjemným pocitem od žaludku, aniž by odtrhla pohled od koukání se dopředu.

Bylo to od něj milé, ale zdálo se jí to až moc urážlivě, aby teď odešla. Znova mezi nimi zavládlo ticho, které nebylo sice příjemné, ale co jiného mohla dělat?

Zhluboka se nadechla, když se dostali po dlouhých minutách, na vzduch. To bolestivé tlačení na hruď, se po celý obřad zdálo skoro k nevydržení. Nejraději se chtěla někam zahrabat a nevylézat ven. Nedovedla si vůbec představit, jak se zachová, až jednoho dne bude stát na pohřbu svých vlastních rodičů. Věděla, že je to nevyhnutelné, jednoho dne zestárnou a odejdou, ale... jen ta představa ji mučila a nutila brečet. Právě tahle myšlenka ji dohnala k slzám, když šla k jeho rakvi položit kytici. Určitě musela vypadat zoufale, když se hned poté ukláněla jeho rodině a to ho znala pár měsíců.

„Nemám náladu ani mluvit," zamumlal Baek sklesle, když se všichni pomalou chůzí vydali k autu a tmavovlásek zrovna zapřemýšlel nad tím, že budou muset jít v blízké době na rozhovor.

„Já nemám náladu na nic," zareagoval Kai, upíraje svůj pohled na špičky svých lakýrek. Jak zvláštní bylo, neslyšet věčně energetickou a šťastnou partu. Hlavní nezvyk to bylo u Chanyeola, který byl fanoušky přezdíván jako „Happy virus", kterého by v takovém stavu teď potřebovala.

Nejhorší na tom bylo, že se špatně cítila i vůči nim. Nedokázala přijít na žádná slova, kterými by je mohla uklidnit nebo jim pozvednout náladu. Vždyť ona nedokázala uklidnit ani samu sebe!

„Neměli bychom být takoví... Sám nám říkal, ať po jeho odchodu tolik nesmutníme," vložil se do toho váhavě i Xiumin, který si vysloužil veškerou pozornost v autě, do kterého se naskládali a tak mohl pokračovat: „Vím, že to není lehké, ale on sám nechtěl, abychom se dlouho trápili. Vím, že je to čerstvý a bude to potřebovat čas, ale... bude to v pohodě," chápala, kam tím mířil. Jenomže jak sám řekl, chtělo to čas.

„Ani jsem nečekal, že se tam objeví tolik lidí ze společnosti. Bylo to od nich milý," zamyslel se nahlas Lay. Teď, když to zmínil, tak si uvědomila, že to byla pravda, že přišla spousta známých tváří z práce.

Během jejich rozhovoru, který se sice rozšířil mezi větší počet lidí, ale stále se nesl v klidu a nucenosti, vypnula. Sledovala ubíhající cestu z okna, za kterým se míhala cesta i baráky, které ji fascinovaly. Vzpomínala na svou cestu od rodiny, kterou se snažila raději neprotahovat, aby si nevšimli té náhlé změny v jejím chování. Divila se tomu, že se v otcově autě nerozbrečela v naprostém zhroucení. A když přijela? Taťka Suho tam byl a čekal na ní s autem. Když ho tam viděla, netušila, jestli se mu vrhnout kolem krku a brečet, nebo odejít za to, jakým bláznem byl. Opravdu se o ní staral jako o nějaké dítě.