1. Odraz (2 500 slov)
Emil je obyčejný knihovník s neobyčejnou představivostí. Ale všechno má své meze. Když k němu jednoho rána promluví ze zrcadla jeho vlastní odraz, začne si konečně uvědomovat, že v jeho životě není něco úplně v pořádku.
2. Šibe...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Aby bylo jasno, tohle jsem ještě nikomu neřekl. Ale takhle už to dál nejde. Radši se posaďte, a přidržte se pevně stolu. Připraveni? Tak fajn. Jdu na to, řeknu to... Takže... Víte... Můj odraz v zrcadle... na mě mluví..."
Oba pískomilové na mě se zájmem hleděli, a přitom rozkošně vrtěli čumáčky. Oh ano, bavím se tady se svými hlodavci, chci po nich, aby se posadili, a dělali další rozličné lidské kousky, protože v tomhle malém bytě už nikdo jiný není. Vlastně co to plácám! Někdo tu je! Někdo, kdo by tu vůbec neměl být! Můj... můj odraz.
Raději vše vysvětlím od začátku.
Jmenuji se Emil a vystudoval jsem knihovnictví. Bydlím v jednom nejmenovaném městě a pracuji v jedné nejmenované knihovně. Ačkoli mám rád knihy a příběhy, nikdy jsem žádný nedokončil. Všechny skončily v koši. A s nástupem technologií v bitovém nebi. Se slzami závisti nad talentem všech těch spisovatelů, jsem to jednoho dne prostě vzdal. Tahle kapitola mého života ale vůbec nesouvisí s tím, co se mi stalo. Jednoho rána – jednoho úplně nejobyčejnějšího rána – jsem vstal z postele a šel se nasnídat, abych měl sílu na další zdlouhavě nudný, nebo zdlouhavě zaneprázdněný den v knihovně. Pořád se to tak nějak střídalo, že mi ani nepřišlo, že žiju stereotypně, v jedna plus jedna, plus dva pískomilové.
Mezi kuchyňskou linkou a stolem mám na zdi pověšené jedno velké zrcadlo. Darovala mi ho matka, když jednoho dne přijela nečekaně na návštěvu, a s hrůzou zjistila, že mám – pravděpodobně už několik dní – vlasy slepené marmeládou. Jak se mi to stalo je zcela jednoduché – usnul jsem u snídaně. Téma uzavřené. A tak mi dovezla tohle monstrózní zrcadlo, které jsem neměl kam jinam dát než do kuchyně. No a následujícího rána jsem se ještě v polospánku díval do lednice, a když jsem si konečně vybral, a chtěl si jít sednout, někdo náhle promluvil:
„Nežer zase ten jogurt, nebo ti na střeva zahraje orchestr."
No a tak mi ta projímací dobrota vypadla z ruky, spánek byl tatam, a já hleděl do toho zrcadla na svoji tvář, kde byly ještě fosilie knoflíků od polštáře, ale ať jsem kroutil hlavou sebevíc, ten odraz se ne a ne hnout. Jako bych se právě rozdvojil, nebo snad koukal na člověka jménem Emil, který byl z jiné dimenze. V té chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než tím zrcadlem projít – asi jsem přečetl moc knih.
„Nejsi Alenka v říši divů, trdlo," vysmíval se mi Odraz, zatímco jsem si třel bolavé čelo. Alenka sice nejsem, ale jsem knihovník – tohle bude určitě ta chvíle, kdy mě navštíví nějaký tajný spolek a vysvětlí mi, že svět není takový jaký se zdá, že dějepisné knihy lžou a že Dan Brown nepíše fikci ale pravdu. Navštívím knihovnu plnou vzácných artefaktů a... Už jsem se zmínil, že o volném čase rád sleduju filmy? Ne? Myslím, že s tímhle koníčkem na chvíli přestanu, protože očividně ztrácím pojem o realitě.
„Co má tohle sakra být? Reality show? Trhlina v časoprostoru? Harry Potter?!"
