You don't own me

1) (+ trailer)

Trailer byl dělaný již před dávnou dobou, kdy jsem ještě měla starou obálku a program notebooku, přes který jsem ho dělala, blbnul. Omlouvám se proto za kvalitu, v budoucnu ho hodlám předělat. Teď už se ale můžete pustit dočtení.

Cover mám od dakota_azet

Dívka sebou trhla, když sklenice, kterou muž v policejní uniformě hodil, proletěla těsně kolem její hlavy a s třísknutím se roztříštila o vytapetovanou zeď. Modré oči upírala na onoho může, ruce složené v klíně, nevydajíc jediný zvuk. Rozzuřený muž došel až k ní a silně jí rukou uchopil za bradu, zdvihajíc její tvář k té své.
„Tohle byla poslední chyba, rozumíš? Ještě jednou se něčeho takového dopustíš a nechám tě utratit!"zašeptal jí výhružným hlasem do tváře a znovu se narovnal. „Ukliď to, a až se vrátím z práce, ať je můj koktejl namíchaný správně, rozumíš?" Dívka kývla na souhlas a zvedla se ze svého místa, aby mohla splnit rozkaz svého pána. Když uklidila střepy, které se válely po podlaze, vydala se do předsíně, aby se mohla se svým pánem rozloučit.
„Uvaž mi tu kravatu...tak je hodná holka. Vidíš, jak to jde? Pojď sem ke mně, copak ty se se mnou nerozloučíš?" chytil ji znovu za bradu a drsně ji políbil.
„Zítra tě vezmu do výcvikového centra, ber to jako bezpečnostní opatření. Přece bys nechtěla, abych tě musel za chyby utratit. Dnes připrav večeři jen pro mě a nevycházej z domu. Ber to jako trest za tvou dnešní chybu," řekl a otevřel dveře.
„A nezapomeň, jestli se vrátím a nebude vše hotové, čeká tě trest," poukázal na bič, který byl vystavený poblíž vchodu, a zavřel za sebou dveře. Dívka si oddychla a upřela svůj pohled na mě. Její rty se lehce pootevřely, když šeptala ta samá slova, co každou noc:„Najdi mě..."

S trhnutím jsem se na sedadle narovnal a protřel jsem si oči.
„Jsi v pohodě?" podívala se na mě od volantu má nejlepší kamarádka.
Byl to jen sen. Sen, ve kterém byla ta samá dívka, o které se mi zdálo už od mých jedenáctých narozenin. Zatřásl jsem hlavou a otevřel jsem úložný prostor, ve kterém bylo schované autorádio.
„Jak dlouho ještě pojedeme?"změnil jsem téma a vložil jsem rádio do určeného prostoru.
„Už je to jen kousek,"uklidnila mě a natáhla se k rádiu, aby naladila svůj oblíbený kanál.

Když jsem tak Esme sledoval, jak se vlní na sedadle řidiče, popadla mě neskutečná touha jí popadnout a utéct s ní na opačnou stranu naší cesty. Měl jsem totiž neblahé tušení. Tušení, že na tohle léto ani jeden z nás nezapomene.

Možná jsem to měl udělat, protože kdybych s ní utekl, nikdy by se nestalo to, co se stalo.