Válka karet

I.

„Ne, ne, ne, ne..."Zakřičela jsem, a v tu chvíli jsem se probudila. Prudce jsem se posadila a zakryla jsem si rukama obličej.

Do pokoje vtrhlnul taťka.Koukla jsem se na něj skrz prsty.

„Zase ten sen?"Zeptal se svým lehce chraplavým, ale přesto líbezným hlasem.

„Jo. Proč... Co... Co se děje? Od chvíle, co máma zmizela se mi zdá pořád dokola. Už se bojím i usnout!" Trochu jsem popotáhla, ale zkoušela jsem se uklidnit, protože byla ještě hluboká noc. A  taky kvůli mé mladší sestře, které je momentálně pět.

Mně je patnáct, vím,docela velký věkový rozdíl, ale, podle toho co mi řekl táta, seo ni s mamkou dostdlouho snažili, ale marně, až nakonec, předtěmi pěti lety se jim to povedlo. Narodily jsme se dokonce vestejný den. Takže jsem vlastně dostala Lenny k narozeninám. Ale jen pár dní po tom, co se Lenny narodila, matka zmizela.

„Já nevím Franc, ale je mi to moc líto, že si to s tou mamkou tolik bereš. Zkus myslet na něco jiného, třebas to pomůže. Hm?" Usmál se, ale stejně na něm byla vidět únava smíchaná se starostí.

„Dobře,  třeba to tentokrát bude lepší." Opětovala jsem mu úsměv.Jakmile táta zavřel dveře snažila jsem se myslet na něco pěkného, třeba na tátův úsměv. Ale než jsem se nadála, tak jsem zavřela oči, a v tu chvíli jsem usnula.

Zase na tom samém místě. Bílé parkety, černě, do půlky, obložené zdi, od půlky měly zdi krémový podklad, a na němbyly zeleno-růžové obrazce bájných, či nadpřirozených stvoření, jako např.kentaur, drak (takový ten čínský, bez křídel, a co vypadá,jako had s jinou hlavou), či duch.

Vypadalo to, že stojím na začátku jakéhosi sálu, zřejmě trunního sálu, jelikož přímo předemnou stál honosný trůn, ale nepřed-stavujte sinějakou vycpanou, sametově potaženou židli, tohle byla, jakoby,mohutná stavba. Mramorovému, zhruba sto osmdesát centimetrů vysokému podkladu, se schody, dominovalo křeslo ve tvaru srdce, s rubínově rudým, sametovým potahem, který dosahoval vždy odkraje zhruba dva decimetry. A nad tím vším se tyčily tři bílé, vypadaly jako dřevěné, sloupy, na kterých byly černá nebesa.

„Vítám tě, Francesco Srdcová, dcero Marrie Srdcové. A Markiena Pikového." Ozvalo se spoza křesla.

„Kdo jsi?" Zeptalajsem se vystrašeným hlasem. Ten někdo vystoupil. Byl to, stejně starý muž, jako já. Měl dosti podobný, srdcovitý obličej, olemovaný havranně černými, po líce dlouhými, vlasy. I na tu dálku, cca. sto metrů, jsem dokázala rozeznat šedivo-modré soví oči. Na sobě měl rudý oblek s černou vázankoua bílou košilí.

„Copak ty mě nepoznáváš?"

„Ehmm... Ne, mělabych?"

„No jasně, že bys mě měla znát. Jsem Damian Kárový, tvůj nepřítel číslo jedna, ale dost o mně. Co takhle ty a tvoje rodina? Matka vás opustila asi před dvěmi týdny."

„Neopustila, prostě zničehonic zmizela, třeba ji někdo unesl a teď ji někde vězní." Zařvala jsem a jen čekala, co se bude dít dál, jelikož takto se ten sen ještě nikdy neodehrával. Většinou se to odehrávalo tak, že „Damian", nebo jak se jmenoval, mi vyhrožoval smrtí mých blízkých, jako třeba mé kamarádky, mé holky a tak.

„Ach.. Ovšem že..."Pousmál se.

„Co po mně chceš?" A najednou se sálem rozezněl hrubý, ledový a povýšenecký smích.

„Copak myslíš, že po tobě budem chtít?" Zeptal se ten štip-lavý hlas.

„Já nevím, nikdy jsem vás neviděla, ani neslyšela, ani... ani nic!" Promluvila jsem lehce v zoufalství.

„Tos ani nemusela,  stačí tvůj původ. Tvoji rodiče porušili zásadu Karet. A my.." Snažil se mi něco důležitého vysvětlit, ale já jsem ho nenechala.

„Kdo my?"

„No přeci já, a má nastávající – princezna Starie, z Hvězdného království. Mohla bys přijít, zlatíčko?"

„Ale jistě, kocourku."Ozvalo se.

Chtělo se mi zvracet, zté přehnané sladkosti. A najednou se vedle Damiana zjevila ona. Měla zlatavé, vlající a lehce žhnoucí, blonďaté vlasy, černé, mandlové oči a velké, rubínově rudé rty. Měla takový ten povýšenecký výraz ve tváři a složené ruce na hrudi.Okamžitě jsem v ní poznala svojí učitelku matiky, která u nás už asi půl roku neučí, protože zmizela, ovšem všichni tvrdili,že u nás nikdy neučila, a že neexistuje. Teď mi to ovšem docvaklo. Ona existuje, ale o učení jí nešlo...

„Ahoj, Francesco!"

... šlo jí o mě...