Kdysi dávno, se prastaré rody v říši za řekou snů dohodli, že mezi sebou, po dlouhé době válčení, uzavřou mír. V této „Mírové" smlouvě stojí, že mezi sebou nebudou uzavírat manželství, a v žádném případě se nesmí narodit dítě, které by bylo potomke...
Probudilo mě pípání budíku. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem byla naštvaná, že jsem se nemohla dozvědět, proč moje učitelka matematiky – ne moc oblíbená – zmizela, a proč si ji nikdo nepamatuje. Najednou jsem měla v hlavě tolik otázek, ale žádnou odpověď, rozhodla jsem se to ignorovat, a místo toho se chystat do školy.
Slezla jsem z jeden a půllůžkové postele, povlečené do fialovo-modré povlečení a sesmaragdovými nebesy.
Naši byli vždy dobře zajištění. Taťka dělá šéfa jedné modelingové společnosti (nám, mně i ségře, zakázal dělat modelky, protože ví, co by z nás jednou mohly být za anorektičky), a mamka? Ta dělala na střední umělecké škole u nás ve městě.
Došla jsem před zrcadlo. Vypadala jsem hrozně. Mé obvykle rovné, ebenově černé vlasy, byly všechno, jenom ne rovné, pod očima jsem měla černé pytle, asi jak jsem několik dní pořádně nevyspala. Ale... něco mina sobě nesedělo. Prohlídla jsem se ještě jednou, a hele, nová piha, divné, nikde na těle jsem nikdy žádnou pihu neměla, přestože jsem bledá, jako stěna-jak by řekla moje babička. Ale tahle byla jiná, než jaké jsem vídala u kamarádky (ano, mám jen jednu kamarádku, ostatní se se mnou moc nebaví, nebo se mi vysmívají kvůli tomu, že jsem psychicky slabá, a nedokážu se moc prosadit), tahle piha byla ve tvaru srdce a byla na levém rameni. Hele, a další, ale tentokrát na zápěstí, ale ve tvaru piků (těch barev u karet).
Přestala jsem se prohlížet a sáhla jsem po hřebenu, udělala jsem si vysoký culík, ze kterého jsem vyrobyla rybí cop, vzala jsem si kontaktní čočky a řetízek s přívěskem ve tvaru srdce, jediné co mi po mamce zbylo. Zalezla jsem do šatny, sáhla jsem po tmavě modrých šatech, nahoře krajkové, opasované a od pasu dolů rozevláté:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
(ano, ráda se šňořím do honosného, nevím proč, ale dodává mi to sebevědomí)
Když jsem se oblékla, vběhla jsem do koupelny, kde jsem si udělala ranní hygienu a nalíčila. Dala jsem si sytě rudou rtěnku a jemné linky. Vběhla jsem zpět do šatny a vzala si lesklé, černé lodičky, koženkový batoh do školy a černé náušnice, ve tvaru lebek.
Koukla jsem se na hodiny. 7:45, ty kráso zaklela jsem si v duchu a vylítla z pokoje, seběhla skleněné schody a vběhla do kuchyně, kde jsem si vzala jen suchý rohlík a utíkala do školy, když tu mi dveře zastoupil otec.
„Ahoj Francess, jak se máš?" Zeptal se trochu roztřeseně.
„Ahoj tati, já se mám dobře, ale teď musím do školy, protože.." Nedořekla jsem, protože mi táta zakryl pusu.
„J..j..já tě t..tam ne..nepustím."
„Ale, proč? Vždycky jsi říkal, že vzdělání je vše. A navíc, mě to tam docela baví."
„Já tě tam ale doopravdy nepustím!" Vykřikl nerózně a chytil mě za zápěstí, které se chystalo vzít si kabát z věšáku.
„A proč, jestli to můžu vědět, mě tam nepustíš? Žádný průšvih jsem neměla, a ani nejsem nemocná."
„T..to. Ahh... Jak bych ti to řekl.."
„Asi tak, jak to je. Nebo aspoň tak, abych to pochopila. A jestli jde o mámu, tak to promiň, ale nehodlám se o to zajímat, protože jsi o ní nemluvil od doby, co zmizela. Ahoj!" Řekla jsem, lehce naštvaně, a vymanila se ze dveří ven. Kdybych věděla co se potom stane, tak bych tátu poslechla.
