Lovci

Kapitola osmnáctá - Jonasův názor

Oba dva přiběhli k lidskému tělu, na který bylo opravdu hrozné se dívat. Kara se ale tentokrát nerozbrečela. Věděla, že by mu to nepomohlo. Tony byl ale opravdu hodně nešťastný, šlo to na něm poznat. Slzy měl skoro na krajíčku, byl zdrcený. Stačilo zabití několika lidí, které způsobilo Tonyho smutek. A to byl chlap, avšak i chlapy mají city, takže tohle bylo na místě.

„Probuďte se!” Kara se ho snažila řevem probudit, jenže lidské tělo se ani nehlo. Což bylo srdce drásající.

„Je mi to tak líto, nevěděl, co ho čeká,” vyřkl Tony, načež dal Kaře ruku přes krk. Kara si říkala; to zrovna nás muselo tohle potkat? Proč zrovna my? Ti, co se snaží  lovcům pomoci, měli akorát více starostí než stádo koní.

„Už musíme jít, nemůžeme tady být věčně,” řekl s tím, že se s tím budou muset smířit, i když to bylo pro všechny opravdu těžké. A to to ještě nevěděli Jonas s Percym, kteří si tam s velkou pravděpodobností váleli šunky.

***************

„Už jsme tady!” zvolal Tony, k němuž se zrázu přiřítili oba dva chlapci. Jonas a Percy.

„Proč jste tak smutní? Co se stalo?” vyklopil ze sebe Percy, který poznal okamžitě, že se něco stalo, aniž by to musel nějak dlouho zkoumat.

„Pan Corwin je…,” začala Kara, chtěla to doříct, ale prolomil se jí hlas. Nezvládla takový nátlak.

„Je mrtvý,” dokončil větu Tony, jemuž ukápla slza. Uvědomoval si, že budou teď ve velkém nebezpečí. Zdálo se, že se tady nedalo už nikomu věřit. Ale všichni snad zrádci nemuseli být, ne? Kaře věřil určitě, Jonasovi taktéž, protože to byl jeho bráška, ale o Percym měl nějáké pochyby. Což měl skoro o každém člověku, kterého neznal odmalička či několik let, aby to mohl určit.

„Já bych to bral tak, že to tak prostě mělo být, musíme se s tím smířit,” pověděl svůj názor Jonas, za kterým skoro nikdo nestál. Bylo však až podivuhodné, že i přestože valná většina lidí jeho názory nebrala, nebál se to říci.

„Ty bys to tak bral, ale my ne,” obrátil to proti němu Percy. Ač se to Tonymu tolik nelíbilo, co řekl. Zdál se mi vcelku sympatický, i když o něm ještě moc nevěděl. Asi to byl jediný kluk, se kterým neměl zatím žádné spory. Tony byl totiž vždycky takový podezíravý a problémový, za což ho neměla moc lovců rádo. Nebylo ale divu.

„Jsme teď ale v dost velkém průšvihu, víte o tom?” Tony měl pravdu, byli teď ve velkém problému, který se potřeboval řešit.

„Myslíte si, že zde budou ještě jiní lovci, anebo lovci, kteří stihli utéct před tím útokem?” řekl chytře Percy, za což ho Tony pochválil, i když se jen ptal, byl to dost kreativní nápad. Navíc asi nejpřijatelnější, na který by si mohlo troufnout více lovců. Bylo ale pravda, že do jejich skupinky patřili i lovci, kteří se tak vlastně právem ani neměli nazývat. Jenže Tony tomu dával šance tak, i tak. Nebyli žádní superhrdinové, anebo pohádkové postavičky, aby všechno dopadlo dobře. Zachránili by celý svět či něco podobného. Ale měli sebe, sice mohli být tamti lovci převahu, ale jestliže by našli ztracené lovce, anebo nějaké jiné, mohlo by to dopadnou podle jejich představ. Alespoň trochu dobře. S čímž ale počítali jen tak polovičně.

„To je famózní nápad!” ozval se Tony, načež se Percy i Jonas usmáli. Jen by jim mohli dělat problémy bažiny či jiné překážky, které v lesích jsou, avšak s tím už museli počítat. I kdyby zde umřeli dva z jejichž týmu, nebo potom celá armáda, měli naději, že to zvládnou. Samosebou nechtěli o nikoho přijít, jenže zde byli opravdu odlišné podmínky, než jinde.

„Jsem opravdu rád, že si to myslíš,” ozval se Percy, který byl šťastný za to, že ho Tony pochválil. Bylo to snad poprvé, co ho slyšel. I když byla pravda, že Tonyho neznal ani moc dlouho.

„Musíme vyrazit, ale asi všichni. Nebyl bych totiž rád, kdyby zde někoho mezitím zabili. Radši zůstaneme pospolu,” pravil Tony s tím, že se ale může stát cokoliv. Ano, byl dobrý nápad jít společně, avšak mělo to i své nevýhody. Jenže to by nemohli udělat nic, jelikož všechno mělo své pro a proti.

„Ano, raději ano,” řekla nakonec Kara, konečně mohla spokojeně souhlasit, protože k tomuhle nápadu neměla žádné námitky. Avšak jediný Jonas se tvářil poněkud kysele, nikdo za to ale nejspíše nemohl.

„Co se děje, Jonasi?” oslovil ho Tony, na kterým šlo vidět, že mu na něm záleželo. Jinak by se na něho asi vybodl, což by nebylo správné chování. Ale nikdo se tu nechoval jako andílek, to bylo vyloučené.

„Nic, jen mě mrzí, že to tak dopadlo. Asi jsem za to vážně mohl já,” Tony v skrytu duše radostí skákal a jásal, když tohle jeho milovaný bratr vykřkl. Bylo vidno, že si nedělal srandu, velice ho to mrzelo. Následně po dokončení této věty sklopil hlavu.

„Ty myslíš za to, že jsou zde všichni, skoro všichni mrtví? To ne, ale je hezké, že sis to uvědomil,” pochválil ho opět Tony, potom Jonas zvedl hlavu s tím, že mu to bratr a ostatní odpustili. I když by se nedivil, kdyby tu byl někdo, kdo ne. Vždycky se někdo takový najde.

„Hele, měli bysme už vyrazit najít ty lovce, nemáme na to tolik času… No, ale asi ho budeme potřebovat dost, protože za jeden den se to pěšky nedá stihnout. Navíc nemáme žádný letoun či vozidlo, takže máme smůlu,” vyprávěl tam Tony svůj monolog, který vypadal, že neměl konec. Nebylo tomu tak. Avšak Tony se vtom vyžíval. Jak už bylo řečeno, byl to takový vůdcovský typ. Nikdy nechtěl být někde v pozadí, což dle jeho chování bylo pochopitelné.