Nová Generace (Dokončeno)

1. Amanda - lovkyně

Na obrázku Amanda
Je noc. Potichu se plížím ulicí. Jsem sama. Proto jsem tím, kým jsem. Lovkyně. Pracuji pro stát. Žiji v táboře. Je nás tam cca 20. Bohatý rodiny si mohou najmout někoho z nás jako bodyguarda, mě naštěstí ne. Já jsem noční lovkyně. Jsme jen tři, málokdo si troufne na tuto práci. Většina má radši hlídky přes den nebo dělat bodyguarda. Prošla jsem výcvikem. Za mnou jsem slyšela kroky. Šla jsem stejně rychle, nedávala jsem najevo, že o tom někom vím, ale byla jsem připravená. Proto mě nepřekvapilo, že cítím protínání vzduchu v mé těsné blízkosti a rychle uskakuji stranou. Drápy se mi i tak lehce otřely o rameno. Rychle jsem vyskočila na nohy a pohlédla jsem na kočkodlaka. ,,Stáhni se či umři." Zavrčela jsem nebezpečně. On jen vycenil své zuby a zacvakal. ,,Budiš, ať je po tvém." Usmála jsem se, drze. Zavrčel a vrhl se na mě. Vytáhla jsem mou katanu a sekla jsem jeho směrem. Hnusně jsem ho škrábla. Usmála jsem se a uhnula jsem jeho dalšímu pokusu dostat jeho drápy do mého těla. Nic příjemného... Nakonec jsem mu probodla katanou hrudník. Svalil se k zemi. Vytáhla jsem z něj mou zbraň a z kabelky, co jsem měla danou poblíž jsem vytáhla sprej. Postříkala jsem tím mrtvolu a ona se rozpadla. Funguje to jen na mrtvoly, naši chemici to smíchaly těsně po tom, co virus napadl svět. Už to jsou tři roky. Výcvik mi trval dva roky. A dokončila jsem ho před týdnem. Je to můj druhý kočkolak. Za ten týden jsem potkala dva kočkodlaky, tři upíry a jednu vílu s andělem...
K ránu, za svítání, jsem došla do tábora. ,,Ahoj." Objala jsem kamarádku Emu. Chodí taky. ,,Tak co tvá noc?" Zeptala se mě a unaveně si sedla na lavičku. Sedla jsem si k ní. ,,Ale, jen jeden kočkodlak. Jinak ostatní jsou spíše v lese, ale tam nesmíme, víš jak. Hlídáme jen města." Ona si povzdechla. Vypadala dobitě. ,,No, tak to si se toulala špatně. Já narazila na partičku upíru a pak anděla a vílu, společně. Takový skupinky nemám ráda." Zabrblala a společně jsme se rozešly ke stanu s doktory. Nechaly jsme se prohlédnout jako vždy a pak jsme se obě vydali na kutě. Spalo se mi dobře, i když, to bych lhala. Kdo má rád noční můry? Já rozhodně ne.
Sen
Byla jsem v autobuse, mé staré já. S mamkou a taťkou jsem žila u lesa. Byla jsem jedináček. Žilo se nám krasně. Do školy jsem to měla 20 minut autobusem a autobusy jezdily každou půlhodinu. Super život. Zase jsem jela do školy. V autobuse najednou všichni omdleli. Byla jsem jediná kdo byl vzhůru. Pomalu se měnili, procházeli proměnou. Sakra! Jak toto mám přežít? Začala jsem ve spěchu přeskakovat těla až dopředu ke dveřím. Věděla jsem kterým tlačítkem otevřít dveře a uniknout rychle pryč. Už jsem byla ve předu a má ruka chtěla stisknout tlačítko, ale mrtvolná ruka řidiče mi bolestivě stiskla ruku. Byl upír. Vykřikla jsem zděšením. ,,Ale, ale, notak, buď tu se mnou mám hlad." Zakňučel a mě se žaludek sevřel strachem. ,,Pusť mě!" Podařilo se mi vytrhnout se mu, ale zezadu mě objal další upír. ,,Já bych si taky dal, voní výtečně." Jeho dech mě šimral na krku. ,,Ale neplakej holčičko." Setřel mi slzu z oka a zakousl se mi do krku. Cítila jsem, jak mi vysává krev, bolelo to. Zakňučela jsem. Je to snad poslední chvíle mého života?

Probrala jsem se spocená. Koukla jsem na hodiny. Deset ráno. Na chvíli jsem si sedla. Okna byly zatemněné, byla tady tma skoro jako v noci. Vzala jsem flašku a napila jsem se. Pak jsem vstala a obešla jsem mojí skromnou domácnost. I ta trocha pohybu mě přivedla na jiné myšlenky a já ulehla do postele. Jelikož jsem byla pořád strašně unavená, usnula jsem, ale tentokrát se osud smiloval a nechal mě se pořádně vyspat.
Probrala jsem se sama. Moc se mi nechtělo vstávat, tak jsem dál klidně vylehávala v teploučké posteli. Pak mě to ale onudilo a já koukla na hodiny. Půl třetí. Vstala jsem a vzala jsem si do rukou ručník a věci na převlečení. Vyšla jsem z chatky a mého obydlí a zamířila jsem do společných sprch, které tento tábor měl. Zalezla jsem dovnitř. Byl tady Luke a Kate. Moc jsem si jich nevšímala a zalezla jsem si pod další. Měli jsme sprchy spojené s kluky, ale nevadilo mi to. Mělo by snad? Navíc, bylo to tak i na cvičišti. Jsme si všichni rovni. Umyla jsem se a smyla jsem ze sebe všechny starosti, jen na pár chvil. Vylezla jsem a usušila jsem se. Vlasy jsem si nemyla, myji si je ob den, jelikož se za tu dobu ušpiní, ale s mou prací se nemohu divit. Chránění ulic není nic lehkého a není nás moc, kteří si troufnou chodit v noci. Jsme vlastně tři. Já, Ema a Rachel. Usušená a umytá jsem se doplazila do jídelny. Ještě vydávali teplé jídlo, což mě potěšilo. Byla omáčka a knedlíky. Od kuchařky jsme dostala na talíř dobře vonící jídlo a tak jsem se s úsměvem posadila ke stolu. Naproti si sedla Rachel. ,,Hoj Amando, jaká byla noc?" Zeptala se vesele a usmívala se od ucha k uchu. Byla taková optimistická a veselá. ,,Docela klidná, ale Ema měla rušnou noc." Jedla jsem klidně dál. ,,Jo, to vím. Potkala jsem jí ve sprše. Týjo, rušnou noc měla, chudák. Já potkala jen dvě víly, ale daly mi zabrat. Jedna ovládala telekinezi a druhá vodu. Mě málem utopila ještě jsem byla sražena popelnicí. Asi si umíš představit, jak jsem ráno vypadala." Zasmála se. ,,A kde jsi jí potkala?" Optala jsem se, tušila jsem, že zamířila rovnou do sprch. ,,No, povídaly jsme si ve sprše." Usmála se a já měla dojedeno. ,,Tak zatím ahoj." Usmála jsem se a odnesla jsem prázdný talíř na pult a šla jsem zpátky do mé chatky. Zalezla jsem do stanu a otevřela jsem okna. Dovnitř začal proudit čerstvý vzduch. Větrám takhle každý den.
Asi bych vám mohla trochu osvětlit, jak to v tomto táboře je. Tak žije nás tady spousta. My lovci, jak jsem říkala, je nás cca 50 a jsme i bodyguardi, ale já ne. Já, Ema a Rachel jsem noční lovci. Chodíme v noci. Je to velmi nebezpečné a většina radši chodí ve dne. Ono, ve dne chodí ve dvou a hlídají chod na ulicích atd... Ale v noci chodíme sami a hlídám ulice, abychom bezpečně dovedly občasný opozdilce domů, jelikož noci jsou nebezpečné. A navíc, ti co útočí si nás vyberou jako oběť, tak je o někoho méně. Buď z našich řad či jejich. Navíc jsou i občasný gangy, a to tedy nechci potkat. Ty jsou nejhorší a jdou zásadně proti nám, lovkyním, nočním stínům, temným zabijákům. Tak nám říkají. Byla jsem jedna z nejlepších na výcviku.
Pak tady jsou i ošetřovatelé, kuchaři, i bylinkářky. Sama od nich mám amulet. Má mě chránit před kledbami, jelikož některé gangy se mohou rozhodnout že by na danou lovkyni mohly seslat kledbu a zničit jí a to já nechci...