Vlčí instinkty

Nečekaná překážka

Hermionu vzbudil chlad, který se zpoza otevřeného okna snažil dostat pod její peřinu. Otevřela oči. Nejprve si neuvědomovala, kde se to vlastně nachází, pak ale uslyšela tiché, spokojené oddechování. Vedle ní ležel spící, polonahý Remus Lupin  přikrytý peřinou. 

Trochu se otřásla a rozhodně to nemělo nic společného se zimou. V těle jí naopak proudilo teplo a příjemné vzrušení. Opravdu se to stalo. Ústa se jí zvlnila úsměvem a lehce si skousla spodní ret. 

Zabalená v peřině opustila postel i se stále spícím Lupinem a zamířila do koupelny. Rukama se opřela o umyvadlo a sledovala svůj odraz v zrcadle. Vybavovala si každý dotek té noci. Veškeré polibky a každičké slovo. Dlaní si přejela po vystouplých klíčních kostech a před očima se jí barvitě promítlo Remusovo něžné pohlazení a polibek, který následoval.  Ani vteřinu nelitovala toho, že svůj vztah stvrdili až teď. To čekání a odříkání stálo za to. Doufala, že to bude výjimečné a to také bylo. Ta noc byla důkazem, že i bez použití hůlky se dají zažít kouzelné okamžiky.

Když se oblékla do upnutého svetru a džínsů, vrátila se do ložnice. Nikoho v ní ale neviděla. Postel byla na mužské poměry docela úhledně ustlaná a prázdná. Sešla tedy po schodech dolů až do jídelny. Z kuchyňského koutu se ještě linula vůně čerstvých vajec a zeleniny. Na stole na ni čekal tác s připravenou snídaní a sklenicí pomerančového džusu. Jen co se usadila na židli, objevila se před ní kouzlem vyčarovaná kytice růží s květy poskládanými do tvaru srdce. Očima hledala toho, kdo ji vykouzlil. 

Remus Lupin vycházel z koupelny v prvním patře s upraveným zevnějškem, navoněný svou kolínskou a se snahou zapnout si titěrné knoflíčky u košile. Když spatřil svou něžnou dívku, věnoval jí nepatrný úsměv.

,,Dobré ráno." řekl zastřeně a láskyplně si prohlížel čarodějku. Takhle zamilovaného a šťastného ho viděla naposledy tehdy, když spolu začali chodit. Jejich první polibek byl sice spontánní a nečekaný, ale nejkrásnější jaký jen mohl být.

,,Dobré ráno." oplatila mu pozdrav Mia a jedním krokem překonala vzdálenost mezi nimi. Ujala se svými drobnými ručkami malých knoflíků na Remusově košili a ten jen čekal, až bude hotova, aby ji mohl políbit. Předešlá noc pro něj byla stejně jako pro Herm, ale přesto úplně jiným způsobem důležitá a dokonalá. Tím, že tenhle životní krok prožila právě s ním projevila důvěru, kterou v něj má. Byl nejšťastnější pod sluncem, když mohl po krásné noci usednout se svou polovičkou ke snídani a mluvit s ní o čemkoli. Nikdy mezi nimi nenastalo trapné ticho. Jejich zásoby témat byly nevyčerpatelné.

,,Tak jaký máme dnes program?" zeptala se Hermiona zvědavě. Upřímně by jí stačilo klidně jen sedět doma a povídat si.

,,Kousek odsud je malá vesnička. Mohli bychom se tam jít podívat." navrhl a zakousl se do krajíce chleba. Hermiona kývla na souhlas.

...

Venku mrzlo jako málokdy a tak se oba oblékli co nejtepleji. Když stáli oba v předsíni chalupy a obouvali si zimní boty, dovnitř vletěl svítivý tvor.

Před nimi se v bezprostřední blízkosti vznášel patron v podobě lasice. Ozval se hlas Arthura Weasleyho.

,,Přemístěte se do doupěte.Spěchá to." říkal hlas plný zjevného smutku, ale i zlosti a zoufalosti v jednom. 

Oba se na sebe strnule podívali. Po okamžiku otupění , kdy se jim srdce rozbušilo, div že z nich nevylétlo se konečně vzpamatovali. Rozeběhli se každý na jinou strany domu. Jedním pohybem hůlky sbalili všechny věci , které si s sebou přinesli a za ani ne dvě minuty se opět sešli v předsíni. 

Věděl, že to k ničemu nepovede a že Miu nepřesvědčí, ale i přesto to Remus zkusil.

,,Hermiono můžeš prosím zůstat tady? Může to být nebezpečné a nikdy bych si neodpustil, kdyby...".

,,Remusi!" skočila mu do řeči. ,,Zbláznila bych se tady. Jestli bude důvod, budu bojovat. Tady jde o čas." řekla sice klidným, ale pevným a rozhodným hlasem. Přitiskla se na jeho tělo a přemístili se na domluvené místo. 

Pohled, který se jim naskytl je oba zděsil.

,,To ne..." vydechla Hermiona zatímco se jako omráčená rozhlížela kolem sebe. Rychle zkontrolovala, jestli kolem není někdo zraněný nebo i hůř...  Molly Weasleyová tiše plakala v objetí svého muže. Ten ji se zoufalým výrazem ve tváři jen marně utěšoval. Harry s Ronem jen nevěřícně zírali před sebe. Nestálo tam doupě tak, jak ho znali. Bylo celé v plamenech. Hermioně začaly po tvářích kanout slzy smutku. Doupě pro ni bylo dětství, domov, bezpečí. Tohle všechno teď bylo narušeno.

,,Kdo..." nebyla schopná kloudné věty.

,,Bellatrix Lestrangeová." odpověděl na nedokončenou otázku Harry. 

,,Měl jsem ji! Já ji skoro měl!" praštil Fred naštvaně pěstí do kmene stromu vedle něj. Pro celou Weasleyovic rodinu to byla velká ztráta. Vyrůstala tam Molly i všechny její děti . Všechny ty roky teď byly pryč.

Hnědovláska padla Remusovi do náruče a už se ani nesnažila zamaskovat slzy. 

,,Ta svině!" zakřičela mezi vzlyky jindy mírná Hermiona.

Weasleyovi přijali Siriusovu nabídku bydlet v hlavním štábu Fénixova řádu, ale domov jim to nevrátilo.

...

Po návratu do Bradavic to s Hermionou nebylo dobré. Sice se občas usmála, něco řekla, ale bylo bylo vidět, že ji neštěstí Weasleyových trápí. Jednou, když ji Remus přistihl, jak sedí u sebe v pokoji a s pláčem se dívá na fotky z dětství, svěřila se mu.

,,Naši byli hrozně fajn. Měla jsem je moc ráda, jak jen dcera své rodiče může mít, ale některým věcem prostě nerozuměli. Jako malá jsem nebyla mezi dětmi moc oblíbená pro svou posedlost učením, čtením a podobně. Měli mě za šprtku, což jsem taky byla a často se mi kvůli tomu posmívali. V Bradavicích jsem poznala Harryho s Ronem. Moc mi pomáhali, ale dívčí společnost mi prostě chyběla. Začala jsem často jezdit s kamarády do doupěte a... No bylo to první místo, kde moji povahu oceňovali všichni do jednoho a brali mne takovou, jaká jsem. Doupě pro mě znamenalo dětství, lásku, pochopení i možnost přijít a svěřit se se všemi problémy, které mám. Molly mi byla matkou pro praktické účely a mnohokrát mi byla bližší, než moje pravá matka. Ronova sestra byla i jako moje sestra a Fred s Georgem? Ti jsou kašpaři, které bych ale nevyměnila za nic na světě, jak moc mám jejich vtípky a smysl pro humor ráda. Arthur je vždy racionální a má na všechno řešení. Vím, že bych se měla vzchopit. Je to jen dům, říkáš si. Jenže pro mě je to část mého já a neumím se přes to jen tak přenést." řekla a pohladila fotografii z doby, kdy v doupěti slavili společně všichni dohromady její třinácté narozeniny.

Remus si ji bez jediného slova přitáhl k sobě a pohladil ji po vlasech. Byla tak křehká. Stáli tam jako dvě sochy. Jedna utěšujíc druhou, která se ale utěšit nedala.

,,To přebolí, zlato. Vím, že tě to mrzí, ale pozitivní je, že to všichni členové rodiny přežili ve zdraví. A ne ten dům, ale oni byli a stále jsou součástí tvého já. Jsou tvoje rodina do které dle mého ne tak skromného názoru patřím snad i já. Všichni tihle lidé tě milují včetně mě a domov je tam, kde jsou tví blízcí. Vytvoříme si nový domov. To ti slibuji." políbil ji na čelo. Přitiskla se k němu ještě pevněji. Měl pravdu. To on byl teď jediný, kdo mohl její smutek vyléčit. 

Domov byl tam, kde měla svého Remuse, svého muže, svého vlkodlaka.