Lovci

Kapitola devatenáctá - Povědomý lovec

Nicméně se po dlouhém debatování, rozhodli jít. Bylo sice těžké opustit místo, které dost dobře znali. Jenže byla to jediná možnost, která by jim mohla pomoct.

„Myslíš si, že to vyjde?” zeptal se Percy, přičemž se na něho všichni koukli. Napadlo ho to při cestě, která vypadala, že neměla konce.

„Snad ano,” řekl nejistě Tony, na Percym šlo vidět, že byl nervózní. Ano, mluvil. Jenže se tak zvláštně ujišťoval, jako kdyby měl z něčeho strach. I když by se mu neměl člověk divit, bylo to docela riskantní. V lesích byli nejen ti zlý lovci, ale také divoká zvěř, se kterou by se člověk také nechtěl setkat v tváří tvář. Prostě některá zvířata zde nebyla zrovna mírumilovná a k pomazlení, jak tomu tak bývá. Ač měli zvířata rádi, tohle asi znepokojovalo všechny. Hlavně kvůli tomu, že by nechtěli skončit na kusy rozkozkousaní od zvířat, ta bolest musí být hrozná. Ani člověk si to nedokáže představit, jen ten, co to zažil a přežil. Jinak asi nikdo. Každopádně bylo by to více bolestivé, než-li střelením šípem, takže všichni byli radši pro tuto možnost.

A proč nad tím přemýšleli? Bylo to očividné, když právě teď dělali něco, co by je mohlo později stát život. Avšak nikdo na to moc nedbal. Byl to lepší nápad, než se schovávat a ani nevylézt. Hrozba pro ně byla vždy, i když byli jen pouhý lovci. Vždycky na ně byl nesen tlak, protože kdyby něco pokazili, mohli by za ně nést vinu i druzí, protože by kvůli jejich chybě byli zranění či něco horšího.

„To snad myslíš…?” vyděsil se Percy, načež si toho Tony všiml a přerušil ho, aby mu to alespoň trochu vysvětlil. Ale ne každý si to nechá takhle vysvětlit.

„Klídek, ale musíš brát v potaz, že tohle je místo, kde jsou bažiny, různá divoká zvířata a tak. Nemůžu ti lhát, protože potom by sis mohl myslet, že to bude procházka růžovým sadem. Ale to tedy nebude, Percy. To tedy nebude,” Kara i Jonas na něho byli pyšní, poněvadž řekl něco, z čehož byli vedle. V dobrém slova smyslu. Nebyly to ty chytré bláboly či nějaké nesmyslné kecy, které by nikomu nepomohly. Ani omylem. Tony dokázal, že nebyl jen ten podezíravý, hádající se… Dokázal člověka povzbudit, když bylo třeba. Což někteří lidé nedokážou.

Bylo ticho, Percy neodpověděl, ač by se ho ještě dál rád podrobně ptal na různé otázky. Bohužel nebyl čas na vykecávání, výměnu názorů. Byl čas, kdy všichni měli obavu o svůj drahocenný život, o který by mohli přijít jakýmkoliv zaváháním či špatným rozhodnutím. Nebylo ani v tuhle chvíli přijatelné, aby se hádali. Potom by nemuseli ani toto podnikat, jelikož pokud někdo neuměl spolupracovat, což tato práce byla hlavně o spolupráci. Tak by se to nepodařilo. Ano, podařit se to nemuselo tak, i tak. Avšak takhle by si to tolik nikdo nebral za zlé.

Každopádně nakonec se rozhodli v noci utábořit v jeskyni, kde byla sice docela zima, avšak nebylo až tak k nevydržení, takže se proto rozhodli. Jelikož v noci spát v lese, to by nebylo dobré řešení. Ano, jeskyně byly také nebezpečné, jenže už se jim nechtělo kotrmácet někam do neznáma.

„Počkej, něco slyším,” řekl  Jonas, který se honem podíval na Tonyho a čekal, že něco vymyslí. Jenže ne vždy měl Tony plány. Všichni stáli ještě před jeskyní, přestože by hlavně kvůli tomuhle měli jít dovnitř.

„Buďte zticha,” nakázal jim Tony, protože netušil, co se právě děje. Mohlo to být cokoliv i kdokoliv. Možná, že udělali špatně, když si vybrali právě tohle opuštěné místo. Avšak nečekali, že by se jim zase něco mohlo stát. Smůla se jim lepila na paty.

Vtom vyběhl odněkud lovec, který křečovitě držel v ruce luk a šíp. Vypadalo to, že chtěl vystřelit. Co jiného by se asi tak chystal dělat, že? Alespoň si nemysleli, že by si se zbraněmi chystal jen hrát jako malé dítě. Lukem mířil na Karu, někdy se s ním otočil i na Jonase, jemuž tím přiváděl hrůzu a díky tomu se mu doslova ježily chlupy na nohou. Kara na tom byla poněkud stejně, ač se snažila dělat odvážnou. Avšak Tony věděl, že to jen dělala. Nemyslel si, že by v téhle situaci byla v klidu. Percy mlčel, ani nehodlal mluvit.

„Ruce vzhůru!” zařval onen lovec, jehož hlas se hlavně Kaře a Tonymu zdál hodně povědomý. Ale mohl to být kdokoliv, mohl mít jen podobný hlas. Mohlo by se zdát, že by se mu jen jednoduše mohli kouknout do tváře, ale nešlo to. Proč? Měl přes hlavu nasazenou kapuci, která mu zakrývala jeho tvář. A nemohli mu ji jen tak strhnout, mohlo by to dopadnout špatně. Každopádně navíc byla tma, takže to byl další důvod, proč mu nešlo viditelně vidět do tváře. Samozřejmě, že by moc rádi věděli, kdo se pod kapucí skrývá, jenže teď jim šlo o život. Neřešili tolik, kdo je tím šílencem, jehož tento zlověstný nápad vnuknul do hlavy.

Všichni ruce zvedly, Percy se prvně snažil dělat frajera, ale jakmile mu dotyčný vyhrožoval střelbou, rozmyslel si to.

„Co budeme dělat?” pověděl tiše Jonas, který se už začínal myslet, že zde i hledání potravy bylo nebezpečné. Což byla docela i pravda, avšak od té doby, co se zde usídlily tito lovci to tu bylo horší a horší.

„Nemluvte, jinak střelím!” vyhrožoval dále, Tony využil situace, když se dotyčný otočil a uchopil luk, potom s velkou rychlostí střelil, aniž by alespoň trochu přemýšlel. Onen lovce střelil do ruky, takže nemohl zemřít. Jakmile dotyčný ucítil tu bolest, zahýkal bolestí a utekl. Tonymu i všem ostatním to přišlo zvláštní. I když by se mi radost z takového malého vítězství. Jenže tu nebyli proto, aby střelili jejich nepřítele. Ale aby našli alespoň nějaké lovce, než je napadne celá armáda. Tohle byla oproti tomu jen třešnička na dortu, nad kterou nakonec zvítězili bez sebemenších zranění.