Jako ve snu [MenT]

Touha

Seděla jsem na jednom z koníků na pomalu se točícím dětském kolotoči.
Přišel ke mně on. Položil si jednu ruku na tyč ke které byl koník připevněn.
,,Ahoj" usmál se, ale ten jeho dokonalý úsměv mě zabíjel.
,,Nechci, abys tu byl" hleděla jsem před sebe a v mém obličeji nebyl jediný náznak pocitů.
,,Udělal jsem něco špatně?" postavil se přede mě a zadíval se mi do mých modrošedých očí. Já uhla pohledem.
,,Ubližuješ mi. Neexistuješ! Jsi pouze můj sen. A to mě ničí. Stejně to už za dvě noci všechno zmizí." Dotkla jsem se ho, abych se vzbudila. Poslední, co jsem viděla byly jeho oči. Jeho ustarané a zároveň posmutnělé oči.
*Světlo*

Promnula jsem si oči. Nechtěla jsem aby se mi zase zdálo o člověku, který v reálu ani neví kdo jsem. Dala jsem si jogurt a celý den promarnila doma. Neměla jsem na nic náladu. Seděla jsem na gauči a sledovala nesmyslné pořady co zrovna hrály v televizi.
Ale pořád jsem nemohla zapomenout na Honzův výraz. Byl tady pro mě vždycky, když ostatní nebyli. Teda. Alespoň na videu. Ale i tak mi moc pomáhal. Není přeci možné, že jsou ty sny pravé, že je to skutečnost. Prostě jsem blázen. Skončím v blázinci.
Těhle myšlenek jsem měla plnou hlavu. Rozhodla jsem se, že si promluvím s tou paní s květinami.
Naštěstí tam stál její stánek a vedle něj i ona sama. Usmívala se na všechny kolemjdoucí.
,,Dobrý den" došla jsem až k ní.
,,Oh, dobrý den" usmála se ještě víc.
,,Mohla bych mít otázku ohledně těch snů?"
,,Samozřejmě"
,,Je to opravdu jenom sen nebo je to skutečné?" Vypadlo ze mě a nedočkavě jsem čekala na odpověď.
,,Co si myslíš ty?" povytáhla jedno obočí.
,,Myslím, že je to skutečnost, ale na to je to až moc hezké" zasmála jsem se.
,,Tak v to věř. Kolik zbývá nocí?"
,,Už jenom dvě" nervózně jsem si skousla ret.
,,Tak si pospěš" řekla a podala zákaznici jednu z květin, vzala si od ní peníze a dál se věnovala mně.
,,Ale co mám dělat?"
,,Snít" mrkla na mě a mně tohle slovo zůstalo po celý zbytek dne v hlavě.  Snít?

Byl večer a já šla spát.

Kráčela jsem si to noční ulicí rovnou k parku. On tam stál. Stál u fontány zády ke mně. S rukama v kapsách jsem se vydala k němu. Stoupla jsem si vedle něj a dívala se jeho směrem. Sledoval dopadající kapky vody na hladinu.
,,Už nemáme čas" žeseptala jsem do ticha.
,,Čas na co?" podíval se na mě.
,,Zbývá nám poslední noc na to, abychom byli spolu" začaly mě štípat oči, ale udržela jsem se.
,,Tak rád bych tě objal, ale chci tady s tebou ještě být" sedl si na hranu fontány.
,,Jo, to já taky" usedla jsem vedle něj a zadívala se na noční oblohu.
,,Víš. Začalo se mi o tobě zdát ten den, kdy jsem hodila do fontány minci s výsloveným přáním" podívala jsem se mu do očí.
,,Vážně? Mám to úplně stejně" v jeho očích se objevila jiskra.
,,Přála jsem si, aby mě měl alespoň někdo opravdu rád" řekla jsem.
,,Já si přál potkat někoho, kdo mě bude mít rád za to, jaký jsem. Ne proto, kdo jsem" usmál se a chytl mě za tvář.
,,Potřebuju tě.." chytla jsem jeho ruku, co se dotýkala mé tváře.
*světlo*

                       ************
Za komentáře a vaši zpětnou vazbu budu mooc ráda. ^-^
Byee