Život úplně normálního dealera a patologa

9. květen

Jolaniným bytem se rozlehl nepříjemný zvuk budíku, který narušoval poměrně idylické ráno jako z nějakého příběhu. Skrz záclony svítilo do ložnice jarní světlo, a z ulice se ozývaly zvuky startujících aut jak lidé pospíchali do práce.

Za to Jolanu představa idylického rána očividně moc nelákala. Pěknou chvíli trvalo než se vůbec zvedla z postele a když už se jí to povedlo, vypla svůj budík tak vehementně, že svůj mobil shodila z nočního stolku.„Do prdele!" řekla unaveně, když zvedala svůj mobil. Pak zaklela ještě jednou když si všimla kolik je hodin. „Ježišmarja!" pomyslela si a vyrazila do kuchyně. Upřímně řečeno, ne že by jí zas až tak vadilo že přijde do školy pozdě, ale tohle bylo už poněkolikáté co zmeškala první hodnu a nyní jí hrozilo že zmešká i tu druhou.

„Takovouhle absenci si nemůžu dovolit," zamumlala když dala péct svoje toasty. To že neměla hotové úkoly jí vpodstatě nezajímalo. Předměty jako matika, fyzika a chemie uměla lépe než polovina třídy a to i přesto, že se jim věnovala tak zhruba deset minut cestou do školy. Přírodopis, zeměpis a dějepis už byl trochu horší, ale když dáváte pozor při hodině a potom se učíte na konci roku, tak vám v pohodě vyjde dvojka. Čeština nebyla problém, koneckonců jedna z Jolaniných oblíbených činností byla čtení, ovšem cizí jazyky už vyžadovaly trochu pozornosti.Jolana tedy propívala ve škole dohromady jako průměrná žačka, překvapivě lépe než mnoho spolužáku, kteří se škole věnovali.

Když se nasnídala, zamířila Jolana rovnou k autobusové zastávce, a protože byla moc líná na to aby šla pěšky, radši počkala na autobus. „Koneckonců pár minut navíc už neuškodí." vnukla sama sobě a bez pocitu viny si sedla do čekárny.Ve škole jí nečekalo nic zajímavého. První (ve skutečnosti třetí) hodinu byl dějepis. Potom přírodopis. Pak angličtina. A nakonec chemie.

Po obědě si Jolana všimla, že musí vyřídit ještě nějaké objednávky drog a tak ze svého domova zamířila rovnou k dalším „zákazníkům".

Zbytek dne už byl jednoduše řečeno nezajímavý. Domů se Jolana vrátila zhruba v šest hodin, kdy už slunce pomalu zapadalo za horizont a svůj večer věnovala (což nebylo zrovna časté) učení se.

Když už byla téměř noc a knížce, kterou Jolana četla zbývalo jen pár stránek, přišla jí na mobil zpráva:

Ahoj Jolano,jen tě chceme informovat, že ta dívka, kterou jsi včera potkala, Míša, je v pořádku. Chápeme že to pro tebe muselo být příšerné trauma, a tak ti doporučujeme návštěvu psychologa. Neublíží ti, jen ti pomůže. Nemusíš se bát. Zavolej svým kamarádům a řekni jim co se ti stalo, oni ti pomůžou.Pozdravuje doktor Refflinger.

„Pff.. trauma! To tak určitě. Už jsem viděla horší věci." řekla Jolana a obrátila se zpět ke svojí knížce. „Jednat se mnou jako s dítětem." Občas měla pocit, že kvůli tomu jak chybí a jak introvertně se chová jí lidi mají za slabého sirotka, který se bojí jít do školy.Přitom Jolana odhalila věci, ke kterým se policisté z tajných jednotek ani nedostanou. „Co dělám se svým životem." napadlo jí zase a tak se radši rozhodla jít spát.