Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

16.

Stál jsem jako opařený. Se zatajeným dechem, překvapeným a smutným výrazem na tváři jsem se díval na to místo, na kterém ještě do poslední minuty stála. Tohle se jí vůbec nepodobalo. Tohle nebyla ta Lilly, kterou jsem znal a do, které jsem se zamiloval. Když jsem si před těmi několika týdny řekl, že se od ní budu muset držet dál, neuvědomil jsem si, jak moc jí ve skutečnosti svým chováním ublížím. Věděl jsem, že byla smutná a zklamaná, ale kdybych věděl, co tím způsobím, neudělal bych to. Neodstrčil bych ji od sebe a nezačal spát s jinými ženami. Ale takhle jsem se chránil, byl to můj obranný mechanismus, a jediná cesta, u které jsem věděl, že zabere, neboť vždycky zabrala. A navíc to bylo také to jediné, co jsem kdy uměl. Před tímhle - než se všechno změnilo - jsem to ve svém normálním životě dělával běžně a užíval si to. Miloval jsem ten pocit volnosti a nezávaznosti, které mi ty ženy na jednu noc umožňovaly a dávaly, neboť ony samy nestály o nic vážného. Ale co jsem si nalhával, nebylo na nich nic speciálního a ani vzrušujícího, moje mladé já by se mnou možná nesouhlasilo, ale za to moje staré já, přítomné já- Bože, jak jsem se za to nesnášel. Dělal jsem to jenom, protože jsem doufal, že na ni zapomenu, ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem. Ten den na té misi, co jsem ji nesl zraněnou a ona mi krvácela v náruči, se ve mně něco zlomilo, stejně tak i v ní, když mě viděla s někým jiným, kdo nebyla ona. Každou noc jsem si přál, aby to byla ona, kdo po mém boku usínal, ale realita byla já. Beze mne jí bylo líp.

„Prosím řekněte mi, že to co jsem viděla, byl jen zlý sen?" Zeptala se tichým hlasem Wanda, v šedomodrých očích se jí třpytily slzy. Tony seděl v křesle a nehýbal se. Stále se díval na tu podlahu, na které leželo nehybné tělo partnera jeho dcery.

„Ale na druhou stranu musíte uznat, že si to ten bastard zasloužil. Nadával ji a choval se k ní, jak v póvlu." Promluvil Tony a párkrát zamrkal, ruce si založil na hrudi. „Nemám vůbec ponětí, co se to s ní stalo a proč se takhle začala chovat. Nechce se se mnou bavit. S nikým z nás." Vydechl a frustrovaně si vjel ruku do vlasů a promnul si čelo. „Tohle není moje dcera. Vždycky byla samý úsměv a plná života a teď? Pro Krista pána, co se jí stalo, tak strašnýho, že jí to zlomilo?" Sklopil jsem hlavu a povzdechl. To mně patřila ta vina. Ten, koho měl vinit, jsem byla já.

To já, Tony. To já. Je to moje chyba.

„Kdo ji zatraceně tak moc ublížil, že se tak chová?!" Zeptal se zvýšeným hlasem a všechny si v místnosti podezíravě změřil temným pohledem. Byl jsem to já. Jeho potemnělé oči se zastavily na mé tváři. Zaťal jsem čelist a narovnal se.

„Ne." Vydechl a rychle se postavil na nohy. „Znovu už ne!" Vykřikl, zasyčel jsem a uhnul pohledem. Všiml jsem si, jak se ke mně Tony s cílem v kroku rozešel a zastavil těsně přede mnou. Ukazoval na mě prstem a z očí mu šlehaly blesky. Bylo to skoro stejné, jako tehdy na té Sibiři, kdy se mě snažil zabít. A dnes bych ho klidně nechal dodělat, co tehdy nemohl dokončit. Zasloužil jsem si to.

„Myslel jsem, že už si naší rodině ublížil dost, ale jak vidím, očividně jsem se zmýlil!" Měl pravdu a já si nedovolil cokoliv říct. Zasloužil jsem si to, zasloužil jsem si každé slovo a výčitku. Taky jsem chtěl slyšet, co všechno měl na srdci a, co tak dlouho zadržoval. „Byl jsem na ní tak naštvanej, když jsem zjistil, že pomáhala Rogersovi s tvým nalezením a o tom, že se kvůli tomu vykašlala na školu, už mluvit nebudu! Zatraceně!" Všichni v místnosti nad jeho zvýšeným hlasem a chováním, nadskočili. Kdyby pohled mohl zabíjet, už bych byl dávno mrtvý. Jako jediný jsem zůstal nehybně sedět na místě a ani jednou nemrkl. Tonyho rozčílený výraz se proměnil ve skleslý a unavený. Povzdechl, rukou si promnul obličej, který už nadále nebyl rudý a napnutý. Pomalu se vracela normální barva.

Když se jeho tmavé oči znovu střetly s těmi mými, v duchu jsem ho prosil, aby nepokračoval. „Barnesi, kvůli tobě málem přišla o život a já bych tak díky tobě přišel o dalšího člověka, na kterém mi záleží." Začalo mě nepříjemně pálit v krku a před očima se mi vytvářela lehká mlha. Tony ani nevěděl, jak moc jsem Steva prosil, aby ten Jet otočil, když nám Sam, řekl, co se stalo. Jak moc jsem se chtěl ujistit, že kvůli mně nepřijde o život. Bože, už tehdy jsem do ní byl blázen, jen jsem to ještě nevěděl. Stačilo, aby se na mě jenom podívala a já zapomněl dýchat. Pamatoval jsem si, když Zemo odrecitoval těch deset spouštějících slov, a já se tak opět proměnil v chodícího vraha, Soldat ji neviděl jako hrozbu; neublížil jsem jí. Odstrčil ji na stranu, aby byla mimo nebezpečí. Ale to nikdo vědět nemusel.

„Celou tu dobu, byla tak odhodlaná a tvrdohlavá, jenom aby sis mohl konečně žít ten život, který si podle ní tak moc zasloužíš!" Semkl jsem rty a pohled sklopil k zemi. „Tehdy jsem si myslel, že to dělala jenom, protože si myslela, že dělá tu správnou věc, ale čím dýl se nad tím zamýšlím, a když jsem viděl, jak se k tobě chovala a chová..." zarazil se, aby se mohl nadechnout, „nebylo to jenom, protože to bylo tak správně, ale hlavně protože tě miluje." Semkl jsem oční víčka k sobě a ruce zaťal v pěst. To bylo snad horší, než dýka do břicha. „A věř mi, že z toho vůbec nejsem nadšenej, ani trochu. Máš štěstí, že se tě znovu nepokusím zabít." Otevřel jsem oči a podíval se jejího otce, který mě nesnášel celým svým tělem, a který – i když to bolelo – mluvil pravdu.

Má pravdu. O všem má pravdu.

„Pokud co nejdřív nespravíš, co si způsobil," navrhl, ale spíš to znělo více jako rozkaz, než cokoliv jiného, „zapomeň na další šanci na domov, který tu máš nebo další šanci na život." Naposledy se na mě podíval, než kývl hlavou a rychlým krokem odešel z místnosti. Nastalo hrobové ticho, a vzduch byl najednou znečištěný a nepoužitelný k normálnímu dýchaní. Atmosféra se dala krájet příborovým nožem.

„Proč si to udělal, Bucky?" Zeptal se Steve, přičemž tak prolomil to nepříjemné ticho, které mezi námi všemi panovalo. V duchu jsem se hořce zasmál. Udělal jsem to, protože jsem ji chtěl ochránit. Ochránit před tím mizerným životem a nejistou budoucností, kterou by se mnou měla. Proto, Stevie. Odtáhl jsem ruce od obličeje, zvedl se z vypolstrované pohovky a svěsil je podél těla. Když jsem procházel kolem Steva, s omluvou v očích jsem se na svého dlouholetého přítele na moment podíval a pokračoval dál v chůzi.

Beze mne jí je líp.