вásηě мятvéнσ ρσ∂zιмυ

úvσ∂ ∂σ ρříвěнυ - яαηηí мℓнα

Černovlásek na molu sedí,

potají si myšlenky třídí.

Tiše se usmívá,

na bruneta myslí,

nikdy by neřekl,

že motýlky v podbříšku z něj cítí.

Vzhlíží ke hvězdám,

potichu štěstím pláče,

brunet přichází, jeho srdce štěstím skáče.

Cítí vůni květin,

pohlédne na modré růže,

ani poděkovat již radostí nemůže.

Dívá se do očí,

v nichž zrcadlí se láska,

sebejistě se usmívá,

ví, že tohle je jeho jediná spása.

˝Útěk z reality je špatný˝,

povídá mu zoufale brunet,

avšak nezlobí se, omámen vůní zázračných kytek.

Pomalu se nahne

a nervózně se nadechne,

do polibku dlouhého,

menšího vtáhne.

Černovlásek zalapá po dechu,

lančící po více z kouzelného polibku.

Vysoký muž mu položí korunku na hlavu,

šeptajíc slova díků.

Nikdy by neřekl, že jej křehká duše změní,

že již nikomu nikdy nedá pěstí.

˝neopustím tě,˝ přísahá,

na svá slova důraz dává.

Menší muž se rozpláče,

do hrudi bruneta se schová,

jen v zázrak hvězd dále tiše doufá.