Mystic |book 2| (pozastaveno)

1

,, Našli jste je?" Zeptám se hned, jakmile vejdu do místnosti, kde právě probíhá porada.

,, Bohužel" zakroutí smutně hlavou Alex. Povzdechnu si. Tak kde jste...

,,Hledali jste i tady?" Můj prst se okamžitě dotkne mapy a rozhlížím se po ostatních. Všichni zarytě mlčí, takže mi okamžitě dojde odpověď.

,, Už je hledáme měsíce, alfo. Nejsou tu" Luke se mi podívá do očí, v kterých je nepatrný náznak strachu.

,, Přece se nemohli propadnout do země Luku! Někde tady musí být!" Vjedu si rukou do vlasů a frustrovaně za ně zatahám. To přece není možný. Ne.. Ne, oni přece jen tak z povrchu zmizet nemohli, nebo ano?

,,Hledali jsme už dlouho na to, aby jsme věděli, že by se tu někde skrývali. Pomáhali nám i ostatní smečky, nic nenašly. Je konec, Mystic.." řekne Alex, který okamžitě sklopí hlavu.

,,Nikdy není konec! Musíme je najít!" Zvýším hlas, jako kdybych chtěla přesvědčit všechny kolem, ale i zároveň sebe. Jakmile vidím sklopené hlavy u všech, naštve mě to. Předem se vzdávají, i když jsme teprve na začátku?

Dlouho se na to nevydržím koukat a jako neřízená střela vyletím ven. Rozeběhnu se a se skokem se proměním. Slyším za sebou jak na mě někdo volá, ale nevnímám to, prostě běžím dál a vyhýbám se všem překážkám, má které narazím.

Zastavím až na malém odlehlém místečku, kam byla obtíž se dostat díky různým keřům s trny. Zvuk šumějícího potůčku se rozléhal vcelku daleko.

Proměnila jsem se zpátky do svého těla a sedla si doprostřed mítinky plných květin.

Nevnímala jsem nic, pouze zvuk šumějícího potůčku byl slyšet a můj pravidelný dech.

Můj mozek jako kdyby vypnul všechny myšlenky. Přestala jsem myslet na otce, na to všechno co se stalo, na to, jak je nemůžeme najit. Pouze jsem si užívala a pozorovala tu všechnu krásu kolem mě.

Nevnímala jsem ani přibližující se kroky, které mířili k onomu místu. Probrala jsem se však až potom, co jsem na sobě cítila pohled, avšak né žádný zlý, špatný, ani ne smrtící.

,,Mystic?" otázal se mě hlas, který jsem tak dobře znala, který pak pokračoval. ,,Opravdu jsme hledali už všude, chápeš?" jeho starostlivý hlas bych poznala kdekoliv. Mluvil se mnou jako se skleněnou panenkou, která by se mohla každou chvilku rozbít.

,,Co tady děláš, Alexi?" přehlížela jsem jeho otázku, a sama se na něco zeptala. Můj hlas byl klidný, až ledově klidný, i když jsem uvnitř vůbec klidná nebyla. Jak to, že přišel na toto místo? Co tu vůbec dělá?
,, Znám tě až moc dobře" zasmál se.

Záporně jsem zakroutila hlavou a dodala. ,,Nikdo mě nezná až tak dobře"

Přistoupil ke mně blíž a řekl něco co mě ohromilo a zároveň vyděsilo. ,, Mylíš se, znám tě líp, než si myslíš" udělal další nepatrný krok ke mně, jako by se bál, že uteču. ,, Vždycky sem chodíš, když potřebuješ vypnout, vymyslet plán nebo taky když potřebuješ utéct od problémů"

Jeho dech jsem cítila na tváři a až teď jsem si to uvědomila. Má pravdu. Pravdu v tom, proč jsem chodím. Ale to ještě nic neznamená, nebo ano?

Jeho obličej byl tak blízko tomu mému a jeho pohled přeskakoval z očí na mé rty. Srdce mi bušilo o sto šest jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi.  V břichu jako by mi poletovali motýli. Byl to pro mě zcela neznámý pocit, který jsem nedokázala nikam zařadit.

,, Musíme se už vrátit do vesnice, určitě nás už hledají" vypadne ze mě a už si to kráčím zpět odkud jsem přišla. Zaslechnu za sebou povzdech, který ani nevnímám.

----------------------------
Kapitola je věnována HanaKov.