Ztracené duše

Jmenuji se Miriozel, ale říkají mi Mirka. Moje matka je upirka a můj otec vlkodlak, Moji bratři Dominik upir, Filip vladce přírody, Petronel Vládce duchů hranic a Mikuláš magik neboli čaroděj, moje sestra Tennesi je upiři čarodejka a pak jsem tu já a jsem mišenec mám v sobě všechny mystické a nemysticke stránky a to včetně nesmrtelnosti.Jako malá jsem vyrůstala u rodiny s jednou sestrou a 4 bratry. Ale od začátku.

8 let

"Mirko! Kde seš už máme jet k sousedním a ty stále nevycházíš s pokoje!!! Dělej!". To byl hlas mojí jediné sestry, pištěla přes celý náš hrad a já se divila ,že ji vůbec slyším. Po 10 minutách jsem se vyřítila upiri rychlosti dolu do haly kde už na mně čekala moje rodinka. Když jsem přišla dolu všichni na mě koukaly jako bych se teď právě snesla z mimozemštanske lodi a přistála na rukou. "Proč máš na sobě černo modré šaty, des snad na pohřeb?" moje milovana matinka se musela ozvat. Jen jsem kývla ona nademnou protočila oči a tím jsme náš rozhovor ukončili. Nastoupila jsem do limauta (limuzína + auto bylo to něco mezi) a jeli, po nějaké půl hodině jsme dojeli k cíli nechápu jak jim můžeme říkat sousedství když jsou od nás kilometry daleko. U brány stály v celku milé tváře až na jednoho velmi hezkého kluka spíš opodál od nich sice mi bylo 8 ale v našich, v lidských jsem měla něco přes osmnáct. Měl vlasy do polopatky havraní černé asi o rok nebo dva víc černé oči ,no ani jsem si těch jeho bratrů nevšímala. Všichni se představili a já zjistila, že jse jmenuje Daniel, když jsme vešli do jídelny byly tam stoly naložené různými dobroty od zeleniny po dorty a zakusky no hned jak jsem to videla zjistila jsem, že večer budu mít takovou sracku, že ani 20 sluzebnych mi stacit nebude. To jsem ale nevěděla co mě večer bude čekat.