Smrt je blízko

Sourozenci

Jeden, dva, tři... Ani jsem nedýchala. Nevěděla jsem, kdo to hází, ale každopádně se ani jednou netrefil. Zajímalo mě, jestli opravdu neumí házet, nebo se nechce trefit. Pak zmizel.

,,Terko?" přiběhl ke mně Julius. ,,Co se děje?" ptal se. ,,Někdo po mně házel nože, jsi to neviděl?" otočila jsem se. ,,Všechny se zapíchli tady do těch stromů..." ukázala jsem na ně. Na stromech však nic nebylo. Došla jsem k nim. ,,Ne, nic jsem neviděl a ani neslyšel. Jsi v pořádku?" Rozhlížela jsem se okolo. Jsem v pořádku? 

Vzal mě za ramena a vedl zpět tam, kde jsme předtím leželi. To,kam na tu chvilku zmizel, mi neřekl. Nemluvili jsme spolu. Lehla jsme si na trávu. Dones mi vodu a něco k jídlu. ,,Co je to?" zajímalo mě. Vypadalo to nechutně. ,,Jez, je to to nejlepší co tu najdeš." Dělá si ze mě srandu? To snad ne. ,,A kdo to jedl přede mnou?" odpovědi jsem se nedočkala. 

Druhý den ke mně přišel Julius společně s dalšími třemi muži a jednou ženou. Byly asi tak nějak stejně staří jako já. ,,Dobré ráno... Tohle jsou mí sourozenci," začal. Vstala jsem. ,,Sourozenci? Neříkal jsi, že ti umřel starší bratr?" ,,To ano, ale mám jich víc." ,,Aha..."

,,Tohle je Augustin, ukázal na pěkného kluka stojícího po jeho levici. Byl velice podobný Juliusovi," usmála jsem se. na něj. ,,Jsme dvojčata," dodal. Tak to mi bylo hned jasné.... ,,Tohle je..." ,,Ahoj, já jsem Martin." Byl jim podobný, jen měl modré oči a trochu delší vlasy. Byl snad ještě hezčí než ostatní. ,,Rád tě poznávám," dodal. ,,Děkuji, já tebe taky." ,,Tohle je Fabian," ukázal Martin na posledního z bratrů. ,,Moc toho nenamluví." Fabian se na mě usmál. Na rozdíl od ostatních měl blond vlasy, což bylo nečekané. ,,A René, ten umřel. Pokud tě to zajímá..." oznámil mi Martin. Kývla jsem hlavou. ,,Ten by se ti jistě také líbil." Byla jsem překvapena. Vědí, že jsou pěkní, nebo mi vidí do hlavy? 

,,Ahoj Terko, jmenuji se Pax. Jsem z nich nejstarší," představila se mi jejich sestra. Její tmavé krátké vlasy mě ihned okouzlili. Vypadala úchvatně. Už jsem alespoň zjistila, kde bydlí nádherní lidé. 

,,Už budeme muset jít, ale Martin tu s tebou jistě rád zůstane," oznámili mi. ,,Uvidíme se večer. Máme pro tebe takové..." začal Julius. ,,Překvápko," dokončil za něj větu Augustin. ,,Ano, přesně tak. Tak si užij den. Zatím ahoj..." odešli. 

Překvapila mě jejich jména. U nás se moc nepoužívají, ale i tak existují. Všechny jejich jména byla taková... Něčím zvláštní. Tedy až na Martina. Došlo mi, že všechny jsou latinského původu. Vlastně ani nevím, proč jsem nad tím tak uvažovala. 

,,Tak, co podnikneme?" prolomil Martin mezi námi ticho. Přišlo mi divné, že všichni mluví česky. Že by ta Marika? 

Nová kapitola, kde se zrovna nic moc neděje, ale příště tam bude něco celkem zajímavého :).

Chcete, abych sem dala fotky těchto sourozenců nebo si je raději představíte?