Organizace Masky

1.

Ucítila jsem ruce na svém boku. „Lásko, co děláš?" zeptal se Dušan. Pohlédla jsem na něho nevěřícně. „To je jasné, ne?" usmála jsem se. „Pravda... ale spíše by mě zajímalo, co to bude," uchechtl se. „Uvidíš až to bude," vyplázla jsem na něho jazyk. „Chováš se dětinsky," zamračil se na mě. „To bych se mohla hádat," podoktla jsem s pobavenou tváří. „Proč máš pořád pravdu?" zeptal se sarkasticky. „Už zase děláte rámus hrdličky," ozvala se příchozí spolubydlící Lenka. „Jako kdybys nikdy nedělala rámus, že?" zamračil se Dušan na Lenku, která se jenom uchechtla a odešla se slovy, „Počkej na zítřek to vás tu zbudím!" Na ústech mi neunikl úsměv z jejich neustupujícího sporu. „Ona si tolik o sobě myslí," postěžoval si Dušan, který propaloval dveře, kde před chvíli stála Lenka. Kdy se konečně přestanou pošťuchovat, postěžovala jsem si v duchu a dále navrhovala nový dizajn počítače.
„Stázko... Stázko?" zamával mi před očima. „Co?!" zeptala jsem se nechápavě. On něco říkal, zeptala jsem se sama sebe. „Už zase jsi mimo. Budu tě muset reklamovat za nezávadný kousek," zasmál se svému vtipu.
Podívala jsem se na něho vražedně. „Tak promiň!" zvednul ruce, že se vzdává, „Jinak ptal jsem se, jestli něco nepodnikneme, když oba máme to volno..." usmál se. Nevěřícně jsem na něho pohlédla. Vždy byl ten typ, který měl rozvrh na celý den a dnes neměl... „Co se stalo, že máš volno?" neskrývala jsem svůj zájem. „Klient mi řekl, že nemá čas, tak to přesunul na jindy," usmál se šťastně. „Dobře, půjdu, ale záleží kam," oznámila jsem a čekala na jeho odpověď. „Kam jinam než tam, kde to mám rád," nadšeně vyhlásil a čekal na moji reakci. „Tak to se mnou nepočítej," prohlásila jsem otráveně. Dostal záchvat smíchu, který musel nejdříve ustát, aby mohl promluvit: „Já vím, jak cvičení nenávidíš a už vůbec fitka." Pohlédla jsem se na něho zamračeně a skenovala si ho. „Právě proto by mě zajímalo, proč jsme spolu," oznámila jsem zamyšleně. Usmál se a pouze rameny naznačil, že neví, ale bylo vidět, že ho trochu zarazila ta věta. „Tak půjdeme třeba... počkej! Já něco vymyslím!" oznámil rychle a dal si pěst na bradu ve znaku, že přemýšlí. „Tak přemýšlej," nadhodila jsem a dále se věnovala kreslení.
„Mám to!" vykřikl a já sebou nadskočila. „Kvůli tobě jednou dostanu infarkt!" vykřikla jsem zlostně. „Tak promiň, no. Ale mohli bychom jít do muzea technologie, když miluješ tu techniku," usmál se nadšeně. „Je to hezký nápad, ale v tuto dobu nic tady takového nenajdeš a tebe by to ani nebavilo. Takže mysli dál," usmála jsem se zlověstně a začala znovu kreslit. „Já nevím," protáhl větu, „tak se pojďme projít," oznámil zklamaně. „Tím konečně souhlasím," usmála jsem se na něho a položila tužku na stůl. „Já jdu s vámi taky," ozvala se opřená Lenka o futra. Zase jsem sebou škubla. „Já snad z vás všech dostanu infarkt!" postěžovala jsem si na ně. Dušan se začal smát. „Já za to nemůžu, že se lekneš i tiché myšky," oznámila s úšklebkem na tváři, Lenka. Dušan dostal záchvat smíchu, který nemohl ustát. „Vy jste vážně vtipný," postěžovala jsem si a pohled zamířila právě na Dušana, který pomalu ležel na zemi. „Tak já se jdu oblíknou," ušklíbla se. „Počkej ty to myslíš vážně?" zarazil se Dušan už bez smíchu. „Neuvěříš, ale ano myslím to vážně," zařvala na nás, když odcházela. Dušan se nevěřícně podíval na mě. „Karma," usmála jsem se na něho zlověstně.