Vlčí instinkty

Snapeova slabá chvilka

,,Já čekám miminko..." vydechla nepřítomně.

Snape si ji měřil zkoumavým pohledem. Snažil se najít v jejích očích alespoň trochu náznaku jakési indície, která by mu pomohla odhalit, co si myslí. Je ráda, nebo to takhle přeci jen nechtěla? Tyhle citově náročné situace nevyhledával a nevěděl, jak se v nich zachovat. Když Hermiona pořád nepřítomně hleděla do zdi, strojeně si odkašlal.

,,Teď bych měl asi gratulovat?" procedil skrze úzké, velmi bledé rty a zvedl obočí. Jako vždy na sobě nedal znát žádnou emoci. Odpovědi se mu nedostalo. Přistoupil k dívce blíže a upřel na ni své černé, chladné oči, ve kterých se teď možná na chvíli odrazilo něco jako empatie. Je to vůbec možné?

,,Severusi, pověz..." zašeptala Hermiona aniž by odtrhla pohled od zdi. Ve společenské místnosti s Ginny měla srdce plné radosti z toho, že v jejím lůně možná čeká malý drobeček, který za devět měsíců přijde na svět. Teď, u Severuse v kabinetu ji svíral zvláštní strach. Netušila proč, nevěděla z čeho, ale věděla, že tam je.

,,Znáš Remuse od útlého mládí. Myslíš...". Nabrala trhaně dech. ,,Myslíš, že to dítě bude chtít?". Poprvé za celou dobu na něj upřela své oči barvy roztaveného zlata, zvlhlé od slz, které se i přes její přemáhání draly napovrch.

Severus si klekl před ni, až byl očima na úrovni jejího vystrašeného obličeje. Nikdy nedával průchod svým citům, ale teď to přišlo nějak samo. Možná to bylo tím, že je pro něj tahle situace zcela nová, ale pomalým, laskavým hlasem Hermioně odpověděl na její vyřčenou otázku.

,,Vím, že si myslíš, že Remuse nijak zvlášť nesnáším. Je pravda, že nevyhledáváme společná témata a nemáme potřebu spolu trávit volný čas, ale jednu věc vím jistě. Remus Lupin je ten nejčestnější chlap, kterého znám. Nikdy, už od dětství se nesvěřoval a neplýtval svými city na lidi o kterých si nebyl stoprocentně jistý, že ho nezklamou, nepodvedou a budou na jeho straně ,ať se děje cokoliv. Pokud tě požádal o ruku, udělal to z jednoho prostého, leč důležitého důvodu. Miluje tě a věří ti. Kdyby se sám připravil o tak úžasnou dívku, která nosí pod srdcem jeho vlastní dítě, nebál bych se ho nazvat pitomcem.". Svou chladnou rukou přikryl tu Hermioninu a na tváři se mu objevilo něco, jako slabé pousmání.

Čarodějka ho chvíli mlčky pozorovala a pak se mu bez řečí vrhla kolem krku. Už jí po tváři netekly slzy smutku, či snad strachu, ale slzy vděčnosti.

,,Díky." špitla potichu. Teď už si byla jistá, že svému dítěti chce dát i otce, který ho bude milovat. Hned zítra mu to poví.

Nabitá novou energií se vracela do společenské místností za svou kamarádkou.

,,Co ti chtěl tak důležitého, že to nemohlo počkat pro boha? Pořád stejný prudič!" rozčilovala se Ginny a ukazováčkem klepala na náramkové hodinky.

,,Nemluv o něm takhle. Moc mi pomohl." pokárala ji brunetka a ukázala na své bříško. Ginny na ni s úžasem hleděla.

,,Nene..." vydechla s pusou dokořán.

,,Jo..." pokývala s úšklebkem Mia a obkroužila břicho prstem. ,,Tam někde je opravdu Lupin junior.". Koutky jí cukaly úsměvem . Severus ji báječně uklidnil. Cítila, že se nemá čeho bát. Věděla, že ji Remus miluje a bude schopný svému dítěti vytvořit nádherný domov. Možná mu to bude chvíli trvat, ale časem si na skutečnost, že to přišlo tak znenadání zvykne.

,,Mio je ti devatenáct..." divila se ještě stále Ginny. ,,Dost na tom se vdávat, ale dítě..." zatvářila se nejistě. Hermionu to mrzelo. Čekala, že ji podpoří.

,,No a? Bude mi brzy dvacet a tohle mi moc nepomáhá, víš to?" odsekla a oči stáhla do úzkých štěrbinek vzteku.

,,Promiň, já vím. Miminko. Budeš máma. Na mě je to nějak moc informací." zakřenila se energická slečna a rukama naznačila, jak jí z toho všeho třeští hlava.

,,A já jsem asi v klidu , že jo?" zasmála se pohrdavě Hermiona, ale k smíchu to moc nebylo.

,,Promiň." pohladila Ginny kamarádku po rameni.

...

S novými událostmi přišel i mnohem větší strach o Lupina, když byl někde venku přeměněný na vlkodlaka. Mia nemohla spát a Ginny, která noc přečkala s ní už nemohla její neustálé chození po ložnici sem a tam snést a vstala z postele také.

,,Proč nespíš?" zahučela.

,,Nemůžu.".

,,Měla bys, když jsi..." nedořekla to. Skoro jako by se bála to vyslovit.

,,Neboj, jedna noc mě nezabije. Koneckonců jsem těhotná už delší dobu a od té doby jsem pár nocí probděla.

,,Dobře ,podrobnosti si nech prosím." zívla Ginny v noční košili a šla si ohřát sklenici mléka. Tahle noc bude ještě dlouhá, pomyslela si.

...

Bylo velmi brzy ráno a Ginny Weasleyovou vzbudila Hermiona, která běžela do koupelny s rukou položenou na břiše. Ozval se zvuk, který napovídal, že jí není zrovna dvakrát dobře. Tyhle ranní nevolnosti nebyly vůbec příjemné a dost jí znemožňovaly normálně fungovat.

Když se jí kapku ulevilo, vyšla z koupelny. Byla rozcuchaná, bledá a jako bez života. Zadýchaně popřála dočasné spolubydlící dobré ráno.

,,No dobré. Ty teda vypadáš." zasmála se Ginny. Zase se jí vrátila její obyčejně rozesmátá povaha.

,,Ten drobek s tebou pěkně zametá. Počítám, že nebudeš snídat, co?" ukázala na talíř s jídlem, který před momentem vyčarovala. Odpovědí jí bylo Hermionino opětné rozběhnutí se na záchod.

,,Musím na hodinu." vyhrkla, když se vrátila zpět do ložnice a začala se usilovně přehrabovat v šatníku.

,,Hele jsi si jistá , že to zvládneš?" zvážněla.

,,Musím." zafuněla hnědovláska a začala si pročesávat rozcuchanou hřívu. Z šuplíku začala vytahovat učebnice a hromady knih.

,,Jako nehodláš to všechno tahat, že ne?" postavila se zpříma Ginny a projela bledou dívku podezřívavým pohledem.

,,Něco ti ukážu. Tohle..." ukázala na věc v její pravé ruce. ,,...Je kouzelnická hůlka. Možná to znáš z vyprávění. Když tím mávnu, tak se ty knihy odnesou samy. Zajímavé, že?" zakřenila se ironicky.

,,Ha,ha,ha. Vtipné. Nepotřebuješ nějak pomoct?" zeptala se ustaraně.

,,Já neumírám. Jsem jen těhotná." zasmála se Herm a rukou si zaťukala na čelo. Když si představí, že tuhle péči všech okolo bude snášet ještě přes osm měsíců, udělalo se jí zase zle.