Předem chci podotknout, že v této části se toho moc neudá. Až na jednu maličkost. Beru to spíše jako nějaké seznámení s dějem.
A abych nezapomněla, tuhle část věnuji jedné dokonalé osobě, s ještě dokonalejšími příběhy.
Vždy jsem měla za zlé, když mi lidé dávali falešné naděje. Ale až teď jsem to pochopila.
Pochopila jsem, že se mě snažili chránit před tím, co je tam venku. Jenže nebylo to venku, bylo to uvintř mně, doslova mi to užíralo života.
Místo toho mi však ubližovali.
Ano, ubližovali. Je tady tolik bolesti.
Jdete po ulici, potkáváte různé lidi. Je to divné, jen se na ně tak dívat, když víte, že i oni mají nějaký příběh. Příběh plný bolesti a také radosti. To zažíváme my všichni. Avšak místo toho, abychom si pomáhali, a dělali se navzájem šťastnými, ubližujeme si. Jak směšné, že?
Je třeba si ale uvědomit, že nic není bezdůvodně. Nenarodili jsme se přeci jen tak, vždy tu je něco, co bůh stvořil přímo pro nás. Život nám toho přináší tolik, jenže vždy to není jen radost.
Musíme si protrpět bolest, abychom poznali radost.
Ale co když to nejde?
Vybíráme se vlastní cesty, kterými se v životě chceme vydat, avšak vždy to nemusí být spávná volba. Ale od toho to přeci je. V tu chvíli jsme to tak chtěli, byla by hloupost, nenávidět se za svá rozhodnutí, která jsme v ten určitý moment považovali za ta správná.
Musíme bojovat , bojovat s tím vším. S démony, kteří nás užírají zevnitř.
Jenže teď? Teď už není cesty zpět. Musím být silná, zvládnu to, zvládnu.
Jak zvláštní, na co vše příjdete když se na chvíli zapřemýšlite.
Ale když se dozvídáte, že se něco, čeho jste se tak moc báli, vrátilo zpět, jak zareagujete?
Moje rakovina se vrátila.
Slzy mi pomalu stékali po tváři.
Tolik let boje, kdy mi doktoři říkali, jak jsem statečná. A teď toto? Už nemám sílu na další boj.
Nechci aby se leukemie vrátila.
Pomalu jsem vstala z postele. Od toho večera, kdy jsem s Jasonem protancovala večer na písně od Marilyn, jsem se s ním už neviděla.
Popravdě, reagovala jsem poněkud nečekaně na jeho poznámku k mým překrásným očím, jak on sám tentýž večer tvrdil.
„Máš překrásné oči.“
Polkla jsem.
Zdá se mi to, nebo mi právě Jason řekl to, co si myslím, že mi řekl?
Zašlo to už moc daleko.
„Ne, ne, ne. Tohle se nemělo stát, nemělo to zajít až tady.“
Jason se na mě nechápavě podíval. „Jak to myslíš, Cholé?“
Jak to myslím? Ptáš se mě, jak to myslím? Ach Jasone, nenuť mě ti to říkat.
„Tohle se nemělo stát,“ zoufale jsem si rukami promnula obličej, „já, budu muset jít. Měj se, Jasone.“
Rychlým krokem jsem vyšla z pokoje a silně třískla dveřmi.
Okamžitě otevřela dveře od mého bytu, zablouchla je a svezla se po nich dolů.
Založila hlavu do kolenou a ruky si kolem nich obmotala.
Teplná tekutina už začala vycházet z mých očí a prosakovala mým oblečením.
Proč to musí být tak těžké?
„Proč sakra bože, proč?!“ Silně jsem rukou třískla do dveří znova a znova.
Najednou jsem uslyšela zaklepání na dveře. „Cholé, co se stalo? Prosím otevři.“
Jason.
Nemohla jsem ho vidět, teď ne.
Ignorovala jsem jeho zoufalé volání mého jména a klepání na dveře.
Raději jsem se rozhodla udělat něco, co pomáha ve všech situacích.
Vyspat se.
Uběhl týden a já se pořád cítím tak prázdně.
Ten ten večer mé chování vyvolala jedna opravdu špatná vzpomínka.
Bylo mi 16 let, když k nám na školu přistoupil jeden kluk. Finn.
Láska na první pohled. Byla jsem do něj tak moc zamilovaná. Byla jsem jednoduše hloupá, že už v tu dobu jsem si nevšimla, co je za člověka.
Dělal mi falešné naděje, naděje o lásce, o krásném životu. Ale dělal to je proto, aby mohl zabít mou rodinu. Ano, to on byl toho součástí.
Nenávidím ho, jak tohle mohl udělat.
Je jasné, že jsem byla psychicky na dně.
Osoba která pro mě byla tak důležitá, zabila rodiče, kteří pro mě byli ti úplně nejdůležitějíší .
Trvalo mi tak moc dlouho, než jsem se opět postavila na své vlastní nohy.
A teď jsem tady, a uvědomuji si, jaké doživotní následky na mne zanechal.
Od té doby , si nikoho nedokážu připustit k tělu.
Kdo by ale miloval zoufalou dívku s rakovinou.
