Můj únosce

Vlk...

Díval se na mě nic neříkajícím pohledem.
Z toho mě zamrazilo.

Ale potom jsem si všimla obrovského smutku v jeho očích.
Měla jsem tolik otázek. Nevěděla jsem, proč nejsem doma, proč tu s ním jsem. Netušila jsem, proč se celá chvěju v jeho přítomnosti. Netušila jsem, proč jsem tak nervózní...
Proč se ke mně chová, tak... Něžně? Hezky?
Jaktože jsem zapomněla?
Co se stalo? Jsou to opravdu dva měsíce?

Srdce mi při té myšlence poposkočilo.
Při tom jsem před očima spatřila zapomenutou vzpomínku...

(vzpomínka...)

~~~

Přitiskl své rty na můj krk.

,, Jakeu... "

Zvedne ke mě svůj potemnělý pohled.

Jeho oči mi teď připomínají tmavý les, který má nespočet tajemství, která čekají na to abych je odhalila.
Přeci jen zahlédnu v jeho očích malé modré skvrnky, které by se daly přirovnat k malým hlubokým jezírkům uprostřed temného lesa.
A já jsem se v jeho lese začala ztrácet.
Viděla jsem se, jak každým nádechem vcházím hlouběji do toho temného lesa. Každou vteřinou jsem si více začala uvědomavat, že bych udělala cokoliv, kdyby mi to nařídil. Byla jsem v jeho moci. A nebylo úniku. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Hrdlo se mi sevřelo a já se nemohla nadechnout.
Byla jsem jako malá Karkulka, kterou pronásledoval Vlk. Až na to, že v tomto lese nebyl žádný myslivec. Nemohl mě zachránit.
Čim dýl jsem se mu dívala do jeho očí, tím více jsem se hnala do temného lesu, který skrýval nejedno děsivé tajemství. Skoro jsem slyšela křupat větvičky v jeho lese a viděla velkého vlka, který se za mnou hnal. Cítila jsem se tak slabě. Tak male... Tak zranitelně. Jako Červená Karkulka. Červený plášť se mi zhoupl a já jsem se rozutíkala o něco blížeji do srdce temného lesa. Něco blíže skáze. Není úniku.
Vlk se ke mně řítil.
Až mě chytí, tak moc dobře vím, že už mu nebudu vzdorovat. Podlehnu mu. Ztratím svou svobodu. Věnuju mu ji.
Cítim dech Vlka, co mě už skoro chtil.

On si byl dobře vědom toho, co se ve mě právě odehrávalo. Věděl, že mě za chvíli polapí a budu jeho.
Jeho oči ztmavly. Dívala jsem se do toho nejtemnějšího lesa, který jsem kdy viděla. Drala jsem se hlouběji do srdce lesa. Neuteču. Podlehnu.
Budu jeho.
Bude mě vlastnit.
Nechtěla jsem se přestat bránit. Molhla jsem zastavit a dokonat to, co se stejně stane za nemalou chvíli.

A pak... Zakopla jsem. V jeho lese. V jeho očích.
Chytil mě.

Natiskl mě více na zeď za mnou.

Zhluboka dýchal.

,, Elisabeth... " zašeptal potichu.

Jeho oči mi doslova ztmavly před očima. Teď byly tmavé jako noc. Aspoň mi to tak připadalo.
Potemněly.
Touhou.
Po mně.

Věděl, že mě už skoro má.

Vlk se ke mně přiblížil. Jeho oči byly tak tmavé jako temná zelená. Viděla jsem v jeho očích, jak se pomalu snažim zvednout.
Vlk mě dohonil.
Jeho mohutná tlapa mě přirazila zpátky na zem.
Podlehnu mu...