Ztraceni v oceánu [JungKook]

*19*

Nechápala jsem, co se mi tím snažil říct, ale jakmile se začal věnovat mému krku, rozhodla jsem se na to zapomenout. Zkrátka jsem si užívala všechno příjemné, co mi nabízel. Ani mě nepřekvapilo, když můj horní díl plavek za chvíli někam zmizel. Popravdě za dobu, co jsme tady společně strávili, jsem se definitivně přestala stydět. Alespoň co se týká mých horních partiích. Dá se říct, že jsem na ně i trochu pyšná, protože nepatřím mezi holky, které tam nemají vůbec nic. Myslím, že mám co ukázat, a ne že bych toho chtěla nějak zneužívat, ale byla to tak trochu má ženská zbraň. A když se ani on netají tím, že se mu líbí...

Tělo se mi otřáslo návalem vzrušení, když se o ně začal starat rukama a později i rty. Hodně dlouho jsem v sobě zadržovala veškeré vzdechy. Chvíli mi vždycky trvá, než mi dojde, že tu není nikdo další, kdo by je mohl slyšet. Oči jsem zavřela, prsty vjela do střapatých vlasů a nechala jeho ústa konat magii.

Sjel s nimi pak ještě níž a když jazykem obkroužil pupík, znovu se mi celé tělo zachvělo. Chtěla jsem, ať se vrátí zpátky za mnou. Chtěla jsem ho políbit, abych tak ze sebe mohla dostat alespoň část frustrace, která se ve mně hromadila. On se ale pořád nevracel. Neprotestovala jsem ani proti sundání kraťas a kalhotek, jenže jakmile jsem jeho ruce ucítila hodně blízko svého středu, došlo mi, co byl ten jeho ráj.

„Ne tohle ne!" hned jsem se vzpřímila do sedu.

Hodně jsem se polekala, to přiznávám.

„Dess," zamračeně se na mě podíval, jako bych snad udělala něco špatného.

Měla jsem v plánu mu vysvětlit celý můj postoj k tomu všemu, ale nenechal mě ani promluvit.

„Bude to super. Bude to lepší než normální sex," poklekl naproti mně a za pás mě potáhl na klín.

Zabylo mi trochu zvláštně, když mi došlo, že já jsem vlastně zcela bez oblečení. Na rozdíl od něj.

„Nic nebude lepší než milování s tebou," zamumlala jsem.

Na tváři se mu mihl překvapený ale zároveň potěšený výraz.

„To je sice to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl, ale tohle je úplně něco jiného. Bože... jak ti mám vysvětlit, že je to naprosto úžasný, a že až to udělám, budeš to chtít znovu?" zaklel a hlavu otočil směrem ke střeše malého přístřešku, ve kterém jsme se nacházeli.

Bezradně jsem pokrčila rameny, neschopná říct něco dalšího.

„Čeho se bojíš?" podal otázku, na kterou já neznám odpověď.

Nejsem schopná to přesně identifikovat.

„Já bych ti přece nikdy neublížil," dal mi spadlé vlasy zpátky za ucho a něžně se pousmál.

„Nech mě... aspoň chvíli! A přísahám, že když se ti to nebude líbit, tak toho nechám a už nikdy tě k tomu nebudu přemlouvat."

Zhluboka jsem se nadechla a poměrně dlouho se odhodlávala k tomu, abych řekla ano. Pak ale ze mě vypadlo, pomalu ani nevím jak.

Měla jsem smíšené pocity z toho, když jsem si lehala zpátky na záda. Bála jsem se, že k tomu dojde hned, protože všechno vzrušení jako by se najednou odplavilo a místo něj tu byla jen nervozita a nepříjemný pocit z toho, co bude.

Brala jsem proto všema deseti, když si lehl zpátky ke mně a rozhodl se mě rozptýlit jinými činnostmi. Nechala jsem se laskat stejně jako předtím a možná po pár minutách i zapomněla na to, k čemu se schyluje.

Přišlo to až v tu chvíli, když se jeho hlava objevila mezi mýma nohama. Opravdu jsem se snažila uvolnit, ale přišla jsem si divně. Cítit jeho dech tam dole bylo zvláštní. Měla jsem dost citu s tím, abych své nohy nechala od sebe, když je rozdělil. Neviděla jsem sice, ale cítila jsem, že se pomalu přibližuje a měla tendence utíkat. Znemožnily mi to však jeho ruce, které mě jemně chytily, abych nikam nešla.

Myslela jsem, že vyletím z kůže a taky se mi absolutně zadrhl veškerý dech v těle, když se rty poprvé skutečně dotkl toho místa. Chytila jsem se toho prvního, co mi přišlo pod ruku, což byl polštář ležící vedle mě. Zmáčkla jsem ho tak pevně, až mi snad zbělaly i klouby na rukou.

Nešlo to ale. Ten pocit nešel vstřebat a naprosto mě přemohl. Hlava byla jako vygumovaná a všechny smysly se mohly totálně zbláznit.

Vyšlo ze mě něco naprosto neidentifikovatelného, když se začal tak něžně mazlit s tím místem. Skoro stejně, jako to dělá s mými rty. Jeho jazyk kouzlil a já naprosto zapomněla na nějakou počáteční nechuť nebo snad strach.

Druhá ruka, která neměla po ruce nic, co by mohla tisknout, zajela do černých vlasů. Hodně jsem se musela ovládat, abych ho za ně nezatahala moc silně. Někdy se to zdálo téměř až nemožné.

A pak ještě ty prsty...

Nevím, kolik času mohlo trvat, než jsem se dostala až na samý vrchol. Bylo to ale tak silné, že jsem se po tom nemohla ani hnout. Všechny mé svaly naráz vypověděly službu. Bolelo mě v krku a rty jsem měla vyschlé z tolika vzdechů, kterým jsem byla nucená dát volný průchod.

„Hm?" probudil mě z mého osobního transu až JungKook, lehaje si vedle mě s vcelku pobaveným výrazem ve tváři.

„Jako bych to neříkal," řekl to spíš pro sebe, ale bez pochyby mě tím chtěl podráždit.

Jemně jsem zakroutila hlavou, a pak natáhla ruce, že chci k němu do náruče. Bylo pro mě super namáhavé se pohnout, ale stálo to za to, když mě pak sám ochotně políbil.

„Řekneš něco?" opřel pak naše čela o sebe.

Nevydržela jsem mít otevřené oči, a tak jsem je zavřela a byla šťastná, že můžu jen ležet. Jeho dech dorážel na můj obličej a naše nosy se taky nepatrně dotýkaly.

„Miluju tě," byla první věta, co mi přišla na mysl.

„A bylo to úžasné," dodala jsem, protože vím, že čekal i na tohle.

Uslyšela jsem jeho tichý chichot jako odpověď.

„Taky tě miluju," řekl, věnuje mi pár dalších pusinek.

„A vím, že to bylo super, bylo to ode mě," dodal egoisticky.

Byla bych ho při nejmenším alespoň plácla za jeho slova, ale neměla jsem vůbec žádnou sílu.

To už je ale jednou on. Proto jsem se taky tiše zasmála a ani to nijak nekomentovala. Nechala jsem se hladit a přestože byl den, v klidu jsem odplula do říše snů.

***

Hm, snad nejste příliš zklamaní touto kapitolou. Tuším, že jsem napsala i lepší scény, ale tak... za nejhorší bych ji taky úplně nepovažovala.

Jinak jsem prožila fakt zajímavé čtyři dny. Dva v Praze a v Berlíně. Zní to jako fajn dobrodružství, což? Ono bylo, ale jsem tak psychicky zdeptaná ze své spolucestovatelky, že teď se z toho budu ještě několik dní léčit :D. Teď se směju, ale ještě včera mi z očí málem šlehaly blesky.

Možná o tom napíšu do knihy Slovo Autora, protože tohle si skutečně zaslouží pamatovat - a hlavně mě to poučí pro příště.

Ode mě je to vše! Mějte se krásně!

Andy