Psychopat

6.kapitola-Psychiatrie!

Odvedli mě do jedné velké budovy. Vypadala jak z nějakého hororu. Byla celá z cihel, podél všech oken byly mříže, spíš to připomínalo vězení. Hned mě dali do mého ,,pokoje"...no...ono to spíš vypadalo jako nějaká vězeňská cela.

Každý den jsme museli vstávat v 8, jídlo zde bylo hnusné, někdy mi připadalo jako zkažené. 4 krát do týdne jsem chodila k psychiatrovi, ale nepřišlo mi, že by mi to nějak pomáhalo. Většinu času jsem trávila ve společenské místnosti. Bylo jen dobře, že mi tam nezakazovali chodit, protože bych se jinak asi unudila k smrti v té malinké cele.

Jednou se ale stalo tohle. Seděla jsem ve společenské místnosti sama, kreslila jsem si různé obrázky a najednou ke mě přišel asi 30ti letý psychicky narušený chlap menší postavy, sedl si ke mě, pozdravil, vzal ty obrázky a začal je trhat. Já jsem se hrozně naštvala. Až tak, že jsem mu dala pěstí a on spadl ze židle na zem. Krvácelo mu z nosu a já mu ještě jednu přidala. Najednou ale přiběhli policajti a doktor. Doktor si odvedl toho chlapa a mě odvedli policajti do mé cely. Tam mi řekli ať si sbalím všechny věci. Tak jsem tak udělala. Sbalila jsem si věci a oni mě začali někam hodně rychle odvádět. Po cestě jeden z nich řekl ,,Tahle půjde nejspíš na samotku pokud to vedoucí schválí"
v tu chvíli jsem zbystřila. Došli jsme na místo. Byla tam taková velká kancelář. Já jsem čekala za dveřmi s ostrahou a jeden policista si tam něco domlouval s vedoucí tohoto blázince.
Po pěti minutách přišli a vedoucí mi oznámila ,,Asi to pro tebe bude těžké, ale jsi jeden z nejhorších případů v tomhle městě. Nemůžeš ohrožovat ostatní pacienty a proto tě budeme muset poslat na samotku." v tu chvíli jsem chtěla utéct, ale drželi mě dvě policajtské gorily, takže jsem se jim ani nevysmekla. ,,Ale nemáš se čeho bát. Budeme tě chodit navštěvovat, aby ses nenudila" řekla vedoucí. Pak už jen dodala ,,Bude to tak lepší" a odvedli mě.

Přišli jsme k takovým velkým dveřím. Jeden policista zazvonil na zvonek. Najednou se z něho ozvalo ,, Prosím?"
Jeden policista odpověděl ,,Vedeme vězně číslo C-242" chvíli jsme čekali a pak nás pustili dovnitř. Řekla jsem si ,,Proč vězně? Copak jsem nějaký vězeň?". Vešli jsme do takové úzké a dlouhé chodby. Po stranách byly všude zabezpečené dveře. Z některých se ozýval řev, z jiných zase smích. Přišli jsme k mému ,,pokoji". Policista odemknul dveře a zatáhli mě dovnitř. Byla to jen taková malá místnost s jednou postelí, stolem a záchodem. Byla tam také jedna menší skříň bez poliček a jedno okno s mřížema. Policisté mě tam nechali a odešli bez rozloučení.

Takhle jsem tam žila. Každé ráno jsme vstávali v 8, na to už jsem byla zvyklá. Každý den zamnou chodila má psychiatrička a snažila se mě vyléčit. Dle mého názoru mi to nějak nepomáhalo. Ba naopak, ono se to z té samotky ještě zhoršovalo. Ale mezi ostatní nemocné mě pustit nemohli, to by bylo prý ještě horší.
Jídlo tady bylo trochu lepší než předtím, ale pořád nic moc.
V pokoji jsem se většinou nudila. Občas jsem zabila pár pavouků a potom si z jejich krve kreslila na nenápadná místa po zdech. Někdy jsem se dívala z okna a někdy jsem zase poslouchala řev, smích a řeči ostatních vězňů. Naštěstí jsem tady měla i kreslící potřeby, tak jsem si někdy kreslila a malovala cokoliv mě napadlo. Někdy vzpomínám na svou rodinu. Občas mě sem chodili navštěvovat.

Příště už to začne být zajímavější 😁