Prokleti Osudem [✔️]

II.

Stín se neklidně převaloval v noře mezi svými sourozenci. Ať se snažil, jak chtěl, nedařilo se mu usnout. No tak, Stíne, spi! Zítra tě čeká velký den! napomenul se v duchu. Ale ani to nepomohlo.
Potichu se postavil na tlapky a proklouzl ven z nory. Nasál čerstvý vzduch a vyběhl směrem k jezeru. 

Světlo Luny dopadalo na téměř nehybnou vodní hladinu. Navzdory posledních tajících zbytcích sněhu jezero tuto zimu nezamrzlo. Byl by potřeba opravdu velký mráz, ale dospělí vlci ze smečky povídali, že už se to stalo za minulé zimy.

Černý vlček si sedl k vodě tak těsně, že kdyby se hladina pohnula o trochu více, rázem by měl tlapky ve vodě. Zvedl hlavu a zadíval se na Lunu.

Jak ji tak sledoval, nechal ve své hlavě kolovat myšlenky. Obával se, že až nastane čas vybrat si jméno, nebude vědět, jaké si má zvolit. Nebo si zvolí jméno špatné a bude toho nadosmrti litovat. 

Uslyšel, jak něčí tlapky dopadají na zem. Natočil ucho tím směrem a trochu pootočil hlavu. Podle pachu rozeznal Lexis. Přicházela od tábora, to znamenalo, že se vydávala na noční hlídku.

„Proč nespíš?" houkla na něj. „Zítra tě čeká velký den."

„Já vím," přitakal a postavil se. „Jen jsem si potřeboval vyčistit hlavu. Ale máš pravdu, měl bych jít spát." Oklepal se. „Klidnou hlídku, Lexis," popřál vlčici, když kolem ní probíhal.

Zaběhl do nory a přitiskl se ke své nejoblíbenější sestře, k Vločce. Položil si čenich vedle toho jejího, zavřel oči a upadl do spánku.

Jeho tlapky dopadaly na studenou zem. Kličkoval mezi stromy a nezpomaloval, ba naopak, zrychloval. Neklidně se ohlížel. Někdo, něco ho pronásledovalo. A on sice nevěděl, co nebo kdo to bylo, ale věděl, že nesmí zastavit. 

Běžel stále rychleji a rychleji, přeskakoval překážky a padlé kmeny stromů.

Ze stromů kolem se staly jen rozmazané šmouhy. Teď už svému pronásledovateli utekl, ale nechtěl zpomalit. Namísto toho se odrazil, skočil a...

A běžel ve vzduchu. Stoupal výš a výš nad koruny stromů, ke Slunečnímu kotouči. Něco ho k němu táhlo. Nějaká síla jej táhla ke světlu, k tomu zářícímu Kotouči vysílající spalující žár...

„Stíne!" Někdo do něj strkal čumákem. „Stíne, probuď se!"

Černý vlk otevřel oči a zamžoural do světla. Světlounce šedá, na některých místech bílá vlčice s černým uchem přestala šťouchat do svého bratra. „Běhal jsi ve spánku," vysvětlila. „O čem se ti zdálo?"

„Vlastně ani nevím." Postavil se na všechny čtyři tlapky a oklepal ze sebe spánek. „Před něčím jsem utíkal. A pak jsem najednou běžel ve vzduchu, letěl jsem. K Slunečnímu kotouči."

Vločka pobaveně zavrtěla ocasem. „To je moc pěkný sen! Ale už musíme vstávat. Alfa Mistrál rozhodl, že dnes budeme lovit i my. Zatímco dospělí se budou snažit chytit nějakého bílého zajíce, my čtyři s Alfou musíme skolit alespoň jednu srnu."

Stín radostně vyštěkl. Dnes si nejen vyberou svá jména, ale také se rozhodne, zda-li budou moci zůstat ve smečce. Přežívají jen ti, kteří umí lovit a bojovat, tak to bylo, je a bude dáno samotnými Předky.

Společně s Vločkou vyběhl z nory a postavil se vedle svých dalších, již seřazených sester. Jindy tolik hravá Meluzína nervózně přešlapovala na místě. Stín jí povzbudivě olízl ouško: „Neboj se, Meluzíno, zvládneš to!"

„Myslíš?" Neklidně se na něj podívala. „Nejsem tak dobrý lovec, jako ty nebo Vločka."

„Samozřejmě, že to zvládneš!" ujistila ji zmiňovaná černouchá vlčice. „Využij své rychlosti, té máš na rozdávání."