LITTLE THINGS |N.H|

V.

***

Každým dnem přemýšlím víc a víc o tom, že tady svoji práci ukončím a začnu se soustředit na něco co bych považovala za důležitější. Mám chuť skončit, dělat že neexistuji, že oni neexistují, že on neexistuje. Hlavně on. On je ten hlavní důvod proč jsem tady. Nechci o něj přijít. I když vlastně chci. Nemůžu zapomenout na to, co se stalo. Mám to pořád v hlavě, jako živý obrázek. Každá sekunda, každá minuta, každá hodina, která ubíhá je pro mě jako nekonečný kolotoč věcí. Dívat se na jeho šťastný obličej, když je s tou čubkou někde, mě tíží. Tíží mě ten pocit, že s ní má to, co měl dřív se mnou. Ano, můžu vám přijít jako žárlivá naivka, což svým způsobem vlastně i jsem, ale nějak si pořád nemůžu uvědomit o co jsem přišla. Co jsem tak lehce nechala odejít.

Flashback

Nejdřív decentní malá house party, která měla být jen s nejlepšími přáteli se rozjela v pěkně velkou párty, kde opravdu nejsou jenom přátelé. Nebudu lhát, měla jsem už pár panáků v sobě a Niall očividně taky. Jinak by se to ani nestalo. Nechci říkat, že toho lituji, protože nelituji ani jedné minuty z toho celého. 

Sami dva na zahradě s alkoholem v ruce a taky v krvi. Mrtvolné ticho, že šlo slyšet naše dýchání. Obličeje kousek od sebe, že stačilo šťouchnout a vrazily bychom do sebe čely. A i přesto všechno jsme se k sobě přibližovali víc a víc. Až jsem mohla cítit jeho dech na mých rtech. Věděla jsem, že to není správné. Ale chtěla jsem to. Naše rty se setkaly. Nejdřív to bylo zvláštní po tolika letech, ale pak, pak to bylo kouzelné. A až tam jsem si to uvědomila. 

End of flashback

Uvědomila jsem si, že on je ten nejlepší člověk. Ač se chová jako nedostupný, má masku pod kterou se schovává, tak já vím jaký je. Možná mu to ublíží, ale věřím, že beze mě mu bude líp. Musím odejít. Užila jsem si to tady s nimi o tom žádná, ale všichni musíme jít dál. Možná se jednou všichni potkáme a bude vzpomínat na tyhle časy a možná taky ne. Možná bude tenhle měsíc, poslední měsíc co je uvidím.  

Bylo krasný tady s nimi být a vzpomínky na to budu mít taky krásné, ale všechno jednou končí. Chci se posunout dál. Chci si dodělat vysokou, chci se zaměřit na management. Věřím, že to pochopí, vždycky mě chápali. Zítra jim to oznámím a za měsíc se rozloučím. Možná jim napíšu nějaké dopisy, kdoví. 

**

Jako obvykle jsem nestíhala a na koncert jsem šla opět pozdě. U zadního vchodu jsem ukázala kartičku a co nejrychleji proběhla všechny uličky, které tak nějak vedly k šatně. Vtrhla jsem dovnitř, pomalu jsem ani nemohla popadnout dech, ale hlavní bylo, že jsem tady. 

,, Zase pozdě?" Nepěkně jsem se podívala na toho blonďáka, který tohle vyslovil, i když jsem dost dobře věděla, že měl pravdu. 

,, Radši drž hubu." Z věšáků jsem vytáhla oblečení, který měl mít dneska na sobě a hodila to po něm. Do toho jsem taky hodila i boty a je mi totálně jedno, jestli ho to bolelo nebo ne. Nemá mě srát hned co přijdu, já jeho taky neseru, když přijde někam pozdě a to že je na to druhý expert, ten první jsem samozřejmě já. 

Během koncertu mi přišly snad tři zprávy a všechny byly od Nialla, obvykle si na stage mobil nebere, ale asi vytušil, že dneska nejsem ve své kůži. Tak ještě abych byla, když jim chci oznámit můj odchod. Ani na jednu jsem neodpověděla, nechci ho rozrušovat. 

Bylo po koncertu a my seděli v jednom z našich pokojů. Všichni dobře naladění, se skleničkou whisky v ruce a já věděla, že tohle je moje příležitost. 

,, Kluci..já už s vámi jezdit nebudu, tohle je můj poslední měsíc s vámi.."

***

Tak nějak věřím, že už jste dávno na tenhle příběh nezapomněli, ale vůbec bych se nedivila, kdyby ano, tak ještě aby ne, když jsem do něj víc jak půl roku nekopla. Nebudu se vymlouvat, že nebyl čas. Protože čas byl, ale neměla jsem chuť nic psát. Neměla jsem na to ani sílu. Doufám ale, že se tak nějak opět rozepíšu a budu dál pokračovat. Protože se staly věci, které mě ženou dál a chci vám je předat. Asi je to troufalé vás prosit o votes a komenty, ale tak, prosím ♥