Vlčí instinkty

Předtucha, část 1.

Duben. Ten měsíc, kdy teprve začíná to správné jaro. Ptáci ožívají, květiny rozkvétají ,lidé čiší energií, která jim zmizela na podzim a vrátila se jim na jaře. Nebe se chová, jakoby se snad snažilo soupeřit samo se sebou a každým dnem vytváří na modré obloze čím dál krásnější ornamenty z bělostných mraků a ranních červánků. Tohle všechno se opravdu dělo. Pak ale nastal den, kdy se všechna ta nádhera otočila vzhůru nohama a upozornilo na sebe zlo čekající na chvíli, kdy je lidem nejlépe. Pak se teprve objeví a z ničeho nic vás zasáhne tam, kde to nejvíce bolí.

21.4. 1998. V prostorné komnatě stála vysoká, dřevem obložená postel a na ní ležely dvě postavy. Mladá žena, zřejmě spokojeně spící na boku v objetí muže , jehož nemizející četné jizvy mu zdobily tváře a téměř obnažené tělo. Ten měl na rozdíl od hnědovlásky po jeho levé straně otevřené oči a mlčky zíral do stropu. Zpoza okna kousek vedle nich se ozývalo zlověstné hřmění a jeho bystré vlkodlačí smysly mu nedovolovaly zamhouřit dále oka. 

Opatrně, aby nevzbudil Hermionu vstal a zamířil k oknu, které bylo dokořán. Na pár chvil se zadíval ven, aby zjistil příčinu hluku, který mu nedal spát. 

Obyčejná bouřka. S mírnou úlevou, která možná ani nebyla na místě okno zavřel a zatáhl závěsy. Tolik dní po sobě si slunce nadšeně hrálo s modrou oblohou, těšilo obyvatele hradu příjemným svitem a teď? Najednou se mračna stáhla a v sedm hodin ráno byla tma jako v osm večer. Jak nepředvídatelná ta příroda občas je, pomyslel si Remus Lupin a svou polovičku, sladce spící v měkkém loži se pokusil přikrýt peřinou. Marně. 

Laskavá, zlatavě hnědá očka si ho již zkoumavě měřila. 

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vzbudit. ".

,,To ta bouřka, ne ty." ubezpečila ho Mia a lenivě se protáhla. Včerejší noc byla jedna z těch probděných a příjemně strávených a tak si peřinu omotala okolo nahé, překrásně štíhlé postavy a z postele vstala také. Mávnutím hůlky srovnala povlečení a uklidila oblečení poházené okolo. 

,,Reparo" opravila rozbitý rám postele a s jen těžko maskovatelným pobavením se zadívala na svého snoubence, který při pohledu na napáchanou škodu pouze sklopil oči a rozpačitě se podrbal na hlavě. 

...

Oba se po krátkém odloučení, kdy se každý z nich řádně umyl a jinak připravil na setkání s ostatními členy učitelského sboru vydali do velké síně, kde právě probíhala snídaně. Nijak se nesnažili zamaskovat společný příchod, který zřejmě postřehlo jen málo zvědavců a usadili se vedle sebe k profesorskému stolu v čele. Tam už seděl Albus Brumbál a vášnivě, přesto tiše o něčem rozmlouval s profesrokou McGonagallovou a Severusem Snapem, jehož nepříjemný výraz se nedal ani pouhým okem přehlédnout.

,,Přece nemůžete jen tak pro nic za nic nasadit zvláštní opatření na zabezpečení celého hradu. To je šílenství, Brumbále.".

,,Ale samozřejmě , že mohu. Vy, milý Severusi víte, že jsem se svou funkcí nikdy nechvástal, ale dovolte mi nyní drobnou připomínku. Já jsem ředitel školy a proto její osud leží v mých rukou." .

,,Co jste viděl? Mělo to něco společného s pánem zla?" nechala se slyšet Minerva, která vyděšeně hleděla na muže sedícího na postu ředitele.

,,Mám špatnou předtuchu, že ano. Nevím zda přímo, nevím zda je vůbec něco špatně, ale nehodlám ponechat nic náhodě. Nemám v plánu zabezpečit celý hrad, jak podotkl Severus. To by vyvolalo zbytečnou paniku a to nechceme. Přece jen není důvod. Chci jen poprosit učitele, aby zvýšili svou ostražitost a neopouštěli pozemky školy pro případ, že bude potřeba jejich pomoc." pokoušel se uklidnit situaci starý muž.