Nezastavitelná

02.

Dojdeme k autu a ja kousek uhnu motorkou. Celou dobu sme oba ticho, je to takové to neznámé ticho, takové to nepříjemné. Chci aby promluvil, jen se ani jeden neznáme, nevíme o sobě nic. Asi je dobře že nemluvíme ani jeden. Vyjede z mého místa a já si tam zaparkuju mého miláčka. U vchodu čekám, ani nevím proč, na toho záhadného kluka. Už jo vidím v dáli a pousměju se. Jeho zelené oči září na dálku a s kombinací černých vlasů... Dokonalost. Rozhodnu se ho oslovit ,,hej, počkej. Jak se jmenuješ?" ,,Brendon" odpoví jednorázově. ,,Renne" podám mu ruku. Přijme ji a pousměje se. ,,Promiň že jsem byla nepříjemná ohledně toho místa, netušila jsem že má přijít nějaký nováček. Myslela jsem si že si že mě kluci dělají srandu nebo tak, omlouvám se" pousměju se a podívám se na něj. Jen kyvné hlavou a pokračujeme v cestě. ,,od kdy tu bydlíš? Jsi tu novej nebo jsi jen přešel z jiné střední?" ,, Novej, máma si našla novou práci tady. Museli sme se stěhovat a ja musel přestoupit, proč se vůbec ptáš?" ,,No mám tohle město prochozený křížem krážem a nikdy jsem že neviděla, proto"

Poslední hodina
Je matika. Nervózně ťukam tužkou o stůl a hypnotizuju hodiny, jako bych doufala že se že sekundy na sekundu posunou o půl hodiny. Učitel nám nezáživně vykládá látku a já si občas něco zapíšu do sešitu. Když se porozhlednu po třídě tak vidím tu partičku ve předu jak se na mě zas dívají, ukazují, smějí se a pomlouvají. Polije mě pot a já se sklouznu po židli. Doufám že toho nováčka nezatahnou do jejich party. Nemohla bych vedle něj ani sedět. Začnu vnímat učitele a zapisovat si látku. Brendon si toho všimne a hodí na mě nechápavý výraz. Jen mávnu rukou ať to nechá být a usměju se na něj. Protočí oči a začne si zas něco čmárat do sešitu. Chvíli ho pozoruji a musím uznat že úplně úžasně kreslí! Je to úplně úžasný. Teda ne že bych věděla co to má znamenat ale je to úplně mega. Z mého pozorování mě konečně vyruší zvonění. Rychle se zvednu, popadnu tašku a jdu ke skřínkám. Cestou do mě narazí lidí z vyšších ročníků ale i tak se děti ke svojí skříňce. Když jsem i ní, otevřu ji. Hodím tak učení a vezmu si helmu. Sundám si košili, nandam bundu, zavřu skříň a jdu ze školy ven. Přijdu ke svojí motorce a Sednu na ni. Nandam si helmu a dám motorku ze stojanu. Nastartuju a vyjedu z parkoviště. Po cestě domů přemýšlím o spousty věcech az přestanu vnímat. Najednou slyším brzdit gumy, z reflexu zavřu oči a najednou rána. Otevřu oči a celý svět se točí, všechno okolo mě začne být tak nehorázně divné. Najednou rána. Kouknu co se děje. Nabourala jsem, málem jsem umřela, za tohle můžu já! Bože... Co jsem to provedla? Sundám si helmu a přes veškerou bolest doběhnutí k motorce a k tomu člověku v autě... Počkat?! To je ten nováček. Bože můj, bože můj... Tohle jsem prodělala...