Velký zlý vlk

Stiles:
"Stilesi," ozval se za mnou hrubý hlas, ze kterého mi pokaždé přeběhne mráz po zádech.

S mírným trhnutím jsem se otočil. Lekl jsem se, ale jen trochu, od té doby co je Scott vlkodlak, už mě nevyděsí téměř nic. S pozvednutým obočím zírám na Dereka, který se z ničeho nic objevil u mě v pokoji.

"Co tu chceš?" zeptám se trochu otráveně, v jeho přítomnosti má obvyklá nálada.

Bodejť by taky ne, když se mě pokaždé, co na sebe narazíme, snaží minimálně zmrzačit.

"Řekl jsi to Scottovi," začal Derek takovým divným tónem.

"Řekl jsem mu co?" znovu jsem nechápavě pozvedl obočí a dál na něj zíral jak na zjevení.

"O tom co se stalo v autě."

"Joo... Ty myslíš tohle. No... Možná jsem se zmínil," usmál jsem se nevinně.

"Donutil mě jít sem, abych se omluvil," svěsil Derek trochu hlavu.

Na rtech se mi usadil škodolibý úšklebek.

"Tak... Čekám," popíchl jsem ho a čekal na reakci.

I když vím, že mě to zas bude bolet, nemůžu si to provokování odpustit. Je to tak, už od té doby co se známe a myslím, že tomu nikdy nebude jinak.

"Snad nečekáš, že se ti fakt omluvím," zasmál se Derek a v očích se mu zaleskla špetka pobavení.

Derek:
Ten malej smrad se mě zase snažil vytočit. Nechápu proč to dělá, ale zřejmě je asi masochista, když si tak libuje v bolesti.

"No nevím, jestli není lepší se omluvit, než to schytat od alfy jak neposlušný štěně," zasmál se Stiles a já se na něj překvapeně podíval, no lépe řečeno jsem na něho zíral jak vyvoraná myš.

Když jsem si to uvědomil zase jsem nasadil svůj obvyklý nečitelný výraz, ale to už Stiles vyprskl smíchy.

"Copak vlčku došli ti slova? Ty vole, to jsem si měl vyfotit. To mi nikdo neuvěří, že náš velký zlý vlk má taky z něčeho strach," smál se Stiles dál a mě to pěkně namýchlo.

Surově jsem ho přitiskl ke zdi a chytil ho pod krkem. Jeho pohled se hned změnil z pobaveného na vystrašený.

*To je ono Stilesi, jen se boj.*

"Komu teď došla slova, hm?" zavrčel jsem a podíval se mu do očí svým ledově modrým vlkodlačím pohledem.

Stiles:
"Pořád čekám na tu omluvu," trochu jsem zasípal, kvůli jeho pevnému stisku kolem mého krku.

Jo, mám z něj trochu strach, ale vím, že mi neublíží, kvůli Scottovi.

"Sklapni," znova zavrčel, ale jeho očím se vrátila jejich normální zelená barva, takže zůstal jen ten jeho nakvašený výraz.

"Nebo co?" vyzývavě jsem se zašklebil.

Derek mě s úzkostným zakňučením pustil a já se musel začít chtě nechtě smát.

"Teda Dereku vážně si nějak..."

"Drž už sakra hubu!" zařval, přitiskl mě zpět na zeď a políbil mě.

Rukou mě držel za bradu, abych nemohl uhnout. Totálně mě to vykolejilo. Vůbec mi nedocházelo co se vlastně děje, ale jeho rty na těch mých, mě během chvilky vrátily zpátky do reality. Zvedl jsem ruku a praštil ho pěstí do hrudi, ovšem dost pochybuju, že to vůbec cítil. Jako bych díky tomu polibku přišel o veškerou sílu. V zoufalství jsem stiskl jeho tričko v dlani, ale v koutku mé mysli se zrodila myšlenka na to, že se mi to vlastně líbí a nechci, aby přestal. Derek se po chvíli odtáhl, ovšem jen tak aby mi viděl do obličeje.

"Tak co, už budeš zticha?" na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

Jen jsem na něj naprosto nechápavě zíral. Netušil jsem co říct nebo udělat, jen jsem očima těkal po jeho obličeji. Pohled mi samovolně sklouzl na jeho rty. Párkrát jsem zamrkal, abych zahnal myšlenku na to, že chci aby mě políbil znovu a očima sklouzl ještě níž, přesněji na mou dlaň, která stále svírala Derekovo šedé triko. Stisk jsem uvolnil a znovu se podíval do jeho zelenkavých očí, dlaní jsem však stále zůstával na jeho vypracované hrudi.

"D-Dereku... C-co to bylo?" vykoktal jsem.

On se oběma rukama opřel o zeď za mnou a sklonil hlavu.

"J-já... Já nevím Stilesi," vydechl a podíval se zpět na mě.

Všude kolem nás bylo děsivé ticho a my tam jen stáli a propalovali se pohledy. Opřel jsem si hlavu o zeď a zavřel oči.

"Udělej to znovu," řekl jsem bez toho, aniž bych se na něj podíval.

Nevím proč jsem to řekl, prostě jsem nepřemýšlel a moje tělo jednalo za mě a já nedokázal odporovat. Cítil jsem na sobě jeho pochybovačný pohled.

"Dělej!" vykřikl jsem, ale on se stále neměl k činnosti.

Otevřel jsem oči a ruku, kterou jsem měl do teď na jeho hrudi, jsem přesunul výš, přesněji na jeho krk a políbil ho.

Derek:
Stiles si opřel hlavu o stěnu a zavřel oči. Nedokázal jsem od něho odtrhnout pohled. Znám ho už docela dlouho, ale tohle je poprvé, co jsme si tak blízko. Už dávno jsem si uvědomil, že mezi námi není nenávist, ale zvláštní druh chemie. Ovšem nikdy mi nepřišlo, že by mě nějak přitahoval.

"Udělej to znovu," řekl najednou, aniž by otevřel oči a já v tu chvíli zmrzl.

Nevěřícně jsem na něj koukal. Už jsem se chtěl zeptat, jestli to myslí opravdu vážně, ale než jsem stihl otevřít pusu, přerušil mě.

"Dělej!" vyštěkl na mě a já stále nebyl schopný se pohnout.

Aniž bych si uvědomil, že se Stiles pohnul, najednou byly jeho rty na těch mých. Vykulil jsem oči a prudce se od něho odtáhl. Zase jsme na sebe v tichu zírali, než jsem se dokopal sundat své ruce ze zdi a přesunout je na jeho boky. Na krátkou chvilku jsem přesunul svůj pohled na jeho rty a pak zpět k jeho očím. Stiles mi věnoval vyzývavý pohled a já bez zaváhání, jako na povel, přitiskl svá ústa k těm jeho. Krátké, avšak dravé, polibky nám oběma brali dech. Stiles se na mě natiskl a objal mě rukama okolo krku. Ani jsem nemusel použít svůj vlkodlačí sluch, abych věděl, že jeho srdce bije jako splašené. Ostatně, já na tom nebyl jinak. Naše polibky byli čím dál hlubší a já si nebyl jistý, jestli budu schopný přestat, až si Stiles uvědomí situaci ve které se nacházíme. Ovšem osud to vyřešil za mě.

"Stilesi? Jsi doma?" ozval se z přízemní domu hlas šerifa Stilinského a já se od Stilese vyděšeně odtáhl.

"Kurva!" vykřikl jsem šeptem a než se hnědoočko stihl vzpamatovat, vtiskl jsem mu na rty poslední, skoro až cudný, polibek a vyskočil jsem ven oknem.

Stiles:
"Stilesi tak jsi tu?" ozval se znovu tátův hlas a já se konečně probral.

"Jo tati, jsem tady," odpověděl jsem a snažil se znít normálně.

Měl jsem pocit, že z toho co se právě stalo už se nikdy nevzpamatuju.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hi^^ Po dlouhé době se zase hlásím. To co jste právě četli měla skoro rok uložené jako koncept a úplně jsem na to zapomněla. Náhodou jsem na to teď narazila a mám takový pocit, že důvodem proč jsem to nevydala, bylo že jsem to chtěla ještě dopsat, ale když jsem to teď tak četla, myslím, že tenhle konec je fajn. Hlavně jsem teda zapomněla co tam mělo být dál. Můj crush na teenwolf mě opustil, společně s dětskými léty. Takže adios amigos a doufám že se líbilo.
Vaše Linnie