Dívka, co se neměla narodit

15.

U draků jsme strávili opět celý den a mě to vůbec nevadilo. Ani Max nevypadal, že by s tím měl problém i když se k drakům moc nepřibližoval. Většinou si vzal pero a papíry a neustále něco zapisoval. Nevěděla jsem co, ale nechtěla jsem se ho ptát. Kdyby chtěl řekl by mi to. Vrátili jsme se domů chvíli před večeří, když k nám přiběhl jeden z Maxových poslů. Byl špinavý a páchl kouřem. "Co se stalo?" Vystřelila jsem ze sebe, posel se jen podíval na Maxe. Max přikývl a posel se dal do povídání.

"Vesnice asi hodinu letu od hradu vyhořela. Mnoho lidí je hodně zraněných a pár mrtvých. Včetně dětí." Oči se mi podlily slzami. "Podle lidí přijeli tvorové ze sousedního království a zapálili celou vesnici, pak se vytratili." 

"Zaveďte mě tam!" Vyštěkla jsem. Posel se podíval na Maxe a ten přikývl. Vyhoupli jsme se na dračí hřbety a letěli jsme. "Broučku, až tam dojedeme..." Pošeptala jsem svému drakovi. "vzlétni a neslétávej dokud tě nezavolám. Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo." Eridor pokývl hlavou. Letěli jsme opravdu asi hodinu. Když jsme doletěli na místo, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Malá vesnička, ale celá v plamenech. Muži běhali s nádobami s vodou, ženy ošetřovali zraněné a děti se tiskli k sobě opodál. Katastrofa, která je postihla se s nimi ponese ještě moc dlouho. Nevědomky jsem si strčila prsty do pusy a velice nahlas zapískala. Všichni se na mě udiveně podívali. Netrvalo ani pár minut a jako zázrakem se nad námi objevilo asi deset draků. Přistáli u mě a sklonili hlavu. "Všichni! Jděte se starat o vaše zraněné a nechte své domovy na mě!" Muži pustili nádoby a běželi pomoct ženám s ošetřením zraněných.

Pohladila jsem draka nejblíže ke mě a přitiskla se mu k čelu. Vtiskla jsem mu jednoduchou myšlenky? "Uhaste to, prosím." Drak pokývl hlavou a zařval. Najednou se všichni draci naráz zvedli a začali z tlamy chrlit proudy vody. Netrvalo dlouho a z vesnice byl jen jeden velký oblak tmavého, páchnoucích oblaku kouře. Pokývla jsem na draky a ti se sebrali a odletěli. Byla už tma, ale musela jsem si promluvit s lidmi tady. Nemohla jsem je tu nechat. "Vy i vaši ranění budete převezeni do vedlejší vesnice! Zítra se vrátíme a pomůžeme vám s obnovou vašich domů! Dnes jsme katastrofu zažehnali, ale to nejhorší vás ještě čeká! Buďte silní a chraňte své milované." Zapískala jsem na prsty znovu. Tentokrát to trvalo o něco déle, než draci přiletěli. 

Draci si usedli na zem. "Nebojte se jich. Každý drak tady, je jako mé dítě. Neublíží vám, pokud vy neublížíte jemu. Nejprve zraněné a děti, potom ženy a nakonec muži! S každým raněným poletí jedna žena." Všichni se beze slova a beze zvuku odebrali dělat, co jsem jim přikázala. Pomáhala jsem dětem nasednout na dračí hřbet. Max pomáhal nakládat raněné. Trvalo to dlouho. Až moc dlouho a naše síly se blížili ke konci, když jsme posadili posledního muže na draka, bylo to jako osvobození. Nasedla jsem na Eridora a letěli jsme domů. Div jsme mu neusnula na hřbetě, jak moc jsem byla vyčerpaná. Ale byla jsem ráda, že jsme lidem mohli pomoci. Ale jak jsem řekla. To nejhorší nás čeká. 

Přiletěli jsme do paláce a já se rovnou odebrala do koupelny. Lehla jsem si do vany a ta se okamžitě zbarvila do šeda. Vydrhla jsem se mýdlem a špinavou vodu vypustila, pak jsem ze sebe sprchou spláchla zbytky popela a napustila si novou vodu. Ve vaně jsem ležela dobrou chvíli a usnula jsem. 

Probudila jsem se, když mě něčí náruč odnášela nahou pryč. Rychle jsem otevřela oči. Maxovi silné ruce mě nesli pouze v ručníku celou mokrou do postele. Zmítala jsem se, ještě jsem toho chtěla tolik udělat. "Ani na to nemysli... Jsou tři hodiny ráno. Musíš se vyspat, mám plán jak to udělat, ale stačí to zítra, dneska stejně nic neuděláme." Přikývla jsem a přitulila se k jeho nahé hrudi? Max byl nahý! Jen ve spodním prádle. Blaženě jsem zavrněla a on se usmál. 

Položil mě do postele a chystal se odejít. Zatáhla jsem ho za ruku a povalila ho z posledních sil na postel. "Myslel jsem že budeme spát odděleně." Usmál se a přichoulil se ke mě.

"Jestli vymýšlíš takové hlouposti, tak radši nemysli." Pošeptala jsem mu a usnula jako miminko. 

Probudila jsem se asi v deset hodin. Max vedle mě stále ležel a tulil se k mé ruce. Pomalu a opatrně jsem ruku vytáhla, ale stejně se mi nepodařilo ho nevzbudit. "Dobré ráno..." Usmál se a protáhl se. 

"Ahojky. Musíme vstávat můj pane. Máme strašně práce." Hladila jsem ho ve vlasech. 

"Já vím a mám nápad." Pokývla jsem na něj hlavou, aby pokračoval. "Vzhledem k tomu, že se tohle udělali v jedné vesnici mohlo by se to stát kdekoliv. Má země je velká ale vesnic tu máme pouze pár, od poslední války ubylo moc obyvatel. Proto... V mém království je asi sto padesát vesnic a pár mini vesniček. Moje armáda má tisíc vojáků, což je zoufale málo, ale..." Převalil se. "Kdyby se do každé z vesnic dali dva draci, bylo by to úplně dostačující a já bych dal dva vojáky, kteří by se o draky starali. Tímto by jsme udrželi alespoň částečné bezpečí ve vesnicích. " Usmála jsem se na něj a políbila ho. 

"Výborný nápad, takhle to provedeme, ale co s tou vesnicí co vyhořela?" Zeptala jsem se a viděla jeho lišácký úsměv. 

V mém paláci je zhruba dvě stě sluhů. I se stájníky a tak.  A ty máš draky, kteří ovládají jakýkoliv živel. Pokud bych vzal šedesát lidí do vesnice, kde už lidé jsou a ty své draky, mohli by spojit síly a vesnice by mohla stát tak za pár týdnů. Draci mohou napomáhat svou silou a schopnostmi a lidé mohou stavět, protože to neumí draci. Souhlasíš?" 

"Ano! Drak vykouzlí strom, shodí ho a lidé ho zpracují a postaví z nich dům! Ty jsi opravdu rozený vladař." Pokývl hlavou jako poklonu. "A víš co bys ještě mohl mít za geniální nápad?" 

"Políbit tě." Zašeptal a strhl mě do postele, takže ležel nade mnou a něžně mě líbal. Zasmála jsem sem.

"Ano taky dobrý nápad, ale myslela jsem jít na jídlo, mám strašný hlad." Max se začal smát. Zvedl se z postele a vzal mě do náručí. Společně jsme se takhle odebrali do jídelny.