Portrét osudu piráta

Kapitola první - Tikot

Byla poklidná noc. Já se díval z okna, čekaje, že spatřím Petra Pana, jak spolu se Zvonilkou letí do Země Nezemě, zažít svá nová dobrodružství. Tolik jsem si přál jím být. Nikdy nevyroste, nemusí dodržovat ta prapodivná pravidla dospělých. Doposud jsem je nechápal, co je tak důležitého na tom být velký a žít v tom světě, kde peníze a společenské postavení je vše. Nelákalo mne to. Dokonce jsem ani neměl chuť to zjistit. Vždy jsem žil ve svém vlastním světě fantazie, kde se vše točilo kolem víl. Příběhy o Petrovi byly vždy mé nejmilejší. Poslouchal jsem je stále dokola a dokola.

Povzdechl jsem si a zadíval jsem se na noční oblohu, kde hvězdy jasně zářily. Nemohl jsem přestat myslet na ten svět, kde neexistují dospělí, kteří mi neustále řídí můj život. Tolik si přeji být v Zemi Nezemi. Tenhle svět mě přestává bavit. Vše, co zde dělám je nudné. Chození do školy? Pche, ztráta času. Chození ven? Kdo to potřebuje, když existuje něco tak úžasného jako postel. Společenské akce? Jen nudná zábava pro dospělé. Já se chci ale bavit, přesně tak jako se baví Petr Pan. Neříká se tomuto sobeckost? Pokud ano, tak jsem pravděpodobně nejsobečtější člověk na zemi. Heh, jak ironické, život mě omrzel už ve třinácti. Zřejmě bych za to měl být vděčný rodičům, že? 

,,Adame, je čas jít spát! Zítra nás čeká návštěva paní Sallieriové," řekla matka tím hlasem, který jsem nesnášel. Odsunul jsem se tedy od okna a přesunul mou maličkost do postele. Zachumlal jsem se do peřin. Objal jsem velkého plyšového medvěda, snažíce se usnout. Avšak, ten tikot hodin byl dostatečně otravný, že se mi jen s těží usínalo. Převaloval jsem se ze strany na stranu, zkoušel jsem dokonce přemýšlet nad tím, co se na té návštěvě bude dít. Jenže ty hodin, ten zvuk, bylo to tak iritující. Snad nikdy nebyly tak hlasité jako dnes. 

Po nekonečných hodinách převalování se, se mi konečně podařilo usnout. Jaký to příjemný pocit. Spánek byla jediná věc, která mne snad na tomto světě neomrzela. Díky snům jsem si mohl představovat, jak bojuji s kapitánem Hookem, či si hraji s indiány a plavu v moři s mořskými vílami. Sny byly otevřené dveře do nekonečné fantazie. Avšak netrvaly věčně. Vždy přijde něco, co je nechá upadnout do zapomnění. Tím myslím samozřejmě ráno. Vždy nastane tak brzy, člověk nemá šanci se ani rozloučit s něčím, co tak miluje. Už jen z pomyšlení na to, že brzy budu muset vstávat, se mi udělalo špatně. Cožpak nemohou být mé prosby vyslyšeny? Co špatného jsem provedl, že musím trpět na tomhle odporném místě. 

Přál bych si letět, zažít tu svobodu, jakou zažívají ptáci za letu. Mají neomezené možnosti a celý svět před sebou. Jenže já ji nikdy mít nebudu. V naší rodině znamená postavení všechno. Díky tomu jsem nucen chovat se precizně a to bez jediné chybičky. Kdyby můj otec nebyl něčím tak důležitým, možná bych mohl prožít normální dětství, které by nebylo plné depresivních myšlenek o spáchání sebevraždy. Ačkoli alespoň tu donedávna byla má babička, která mi ukázala ten kouzelný svět, kde Petr Pan žil a možná, že ještě žije.