Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

21.

Rychlostí blesku jsem vyskočila z postele a snažila se uklidnit své splašeně bijící srdce. Pitomý noční můry. Stále se mi zdálo jedno o to samé. Nemohla jsem to setřást. Kéž bych dokázala zapomenout. Když jsem se konečně uklidnila, s povzdechem jsem se se zvedla z matrace, rozešla do koupelny, kde jsem si opláchla obličej a zadívala se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem jako chodící živá mrtvola, měla jsem tmavé kruhy pod očima a obličej byl skoro přízračně bílý. Okraj porcelánového umyvadla jsem stiskla pevněji a zavřela oči.

Všechno bude v pořádku.

Nádech.

Jako vždycky.

Výdech.

Všechno bude naprosto v pořádku.

Otevřela jsem oči, zadíval se na svůj odraz v zrcadle a na rtech vykouzlila falešný úsměv. Bože, ten úsměv vypadá tak falešně a levně. Povzdechla jsem, natáhla se pro kartáč a rozčesala si vlasy. Pročesané kadeře hustých vlasů zastrčila za ucho a vrátila se zpět do pokoje, kde jsem se převlékla do reprezentativnějšího oblečení. Vzala jsem si na sebe černé úzké džíny a obyčejné bílé tričko a rozešla se k výtahu, mířící si to do společného podlaží. Když jsem vystoupila z té železné bedny, od stěn jsem zaslechla odrážející se tři různé mužské hlasy, z toho dva byly hlubší, a ten poslední byl o hodně vyšší a pisklavější. Hádali se. Uchechtla jsem se a pokračovala dál, když mi to najednou došlo. Počkat, zpomalila jsem v kroku a nastražila uši, to je táta, Steve a Peter? To nevěštilo nic dobrého. Sakra! Do háje. Přidala jsem do kroku, a jakmile jsem se objevila v místnosti a všimli si mého příchodu, jejich pozornost se přehoupla na mě.

No, super.

„A kdy si mi to jako chtěla říct?!" Štěkl na mě táta, srovnávajíc mě pohledem. Ani jsem se ještě pořádně neprobudila, natož nenadechl a už se na mě křičelo. „Na mojí obraně..." začala jsem a zvedla ruce do vzduchu, „chtěla jsem ti to říct, ale celý víkend si tu nebyl a-"

„To nic neznamená! Mohlas zavolat nebo aspoň napsat." Argumentoval a byl v právu, protože měl pravdu. V dnešní době všech možných a každý den dospívajících technologií jsem neměla možnost se vymluvit na vybitý telefon nebo špatný signál. Žila jsem pod střechou té nejlépe vybavené budovy na celém světě. „Dobře víš, jak se cítím o tom ho tu mít." Hlavou poukázal Peterovo směrem, ale jeho ostříží a tmavé oči zůstávaly stále na mé postavě. Peter pootevřel pusu a přes tvář se mu mihl ublížený výraz. „Neber si to špatně, mladej, ale tohle je na tebe moc velká zátěž a ještě pořád si dítě."

„Nejsem dítě! Je mi 16!" Namítl Peter.

Všichni tři jsme se k němu otočili s povytaženým obočím, neboť ten teenager nikdy tátovi neodporoval, natož na něho zvýšil hlas. Zdálo se, že svým chováním zaskočil i sám sebe, vykulil oči, a provinile se na Tonyho podíval. Otevřel pusu, ale předběhla jsem ho. Stačilo, že už dneska táta křičel na mě, nemusel to chudák Peter odskákat se mnou. Konec konců, to byla moje vina.

„Podívej, tati, neudělala jsem ti to naschvál, ale myslím si, že támhle Spidey," ukázala jsem na skleslého „má mnohem na víc. Nechci, aby své schopnosti jen tak promarnil a hledal nebezpečí na vlastní pěst. Myslela jsem si, že to pochopíš a navíc si říkal, že to tu jednou budu vést, tak jsem začala připravovat..." Pokrčila jsem rameny a nervózně si ruce založila na prsou. Táta povzdechl, promnul si bradku, zatímco očima tikal mezi mnou, Peterem a Steve, než se jeho tmavě hnědé oči opět zastavily na těch mých. Ruku svěsil podél těla a poraženecky kývl hlavou. „No dobře. Máš pravdu." Kousla jsem se do rtu a ušklíbla se. „Chápu to a vím, co jsem řekl," varovně se na mě ukázal prstem, „a do budoucna bych velice byl rád uvítal, kdybys moje vlastní slova nepoužívala proti mně." Chvíli mu na tváři pohrával vážný výraz, než se mu semknuté rty do rovné čáry roztáhly do úsměvů a bez varování mě vtáhl do objetí. „Z mojí malý holčičky se stává velká holka a jednou bude velet novým Avengers."

„Tati, přestaň!" Zafňukala jsem rozpačitě a zarudlý obličej si schovala do dlaní. Táta se ode mě se smíchem odtáhl a ruce mi položil na ramena. „Ale no tak! Je to pravda. Lidi, podívejte se na ní!" Zakřičel a ukazoval na mě. „Tohle je můj nejlepší výtvor, dáma a pánové!"

„Kriste pane." Povzdechla jsem, ruce si odtáhla od obličeje a probodla ho pohledem, i když koutky úst mi neposedně škubaly. Někdy mě vážně štval, ale měla jsem ho ráda. Život bez něho jsem si nedokázala představit. Byl mým vším; mým domovem. Dal mi víru, pevnou půdu, na které jsem mohla stát. A život bez něj, svět bez něj? Žádný takový by neexistoval, protože bych zemřela s ním. Nedokázala jsem si bez něho představit život a ani jsem nechtěla.

„Jo a Starkové nefňukaj." Povytáhla jsem obočí a s výzvou v očích se mu zadívala do tváře. Táta byl vždycky velký hráč s ještě větší pusou.

„Jsi jistej?" Ruce jsem si znovu založila na prsou a táta mě s kamennou tváří sledoval, a napodobil mou pózu. Možná, že jeho výraz byl neutrální, ale v jeho očích jsem mohla vidět ty plající plamínky. „Protože si přesně a jasně pamatuju, jak si včera večer fňukal nad tím oblekem a myslím, že to Friday ze záznamu ráda přehraje-"

„Oh!" Vydechl šokovaně Peter a rukou si zakryl pusu. Vypadal tak vtipně, když jeho vypoulené oči tikaly mezi mou postavou a tou tátovo. Ušklíbla jsem se a bokem se opřela o linku kuchyňského ostrůvku. Táta otevřel pusu, ukázal na mě prstem, než rty semkl k sobě a s tichým smíchem zatřásl hlavou. Tvářil se pyšně. „Jo, rozhodně si moje dcera." To je asi jasné, pomyslela jsem si a s úsměvem se podívala na svého stále se usmívajícího otce.

„Dáš si něco, Petere?" Zvolala jsem přes rameno, když jsem si ze šuplíku brala lžíci a připravenou misku s lupenkami položila na desku otrůvku. „Uh, vodu prosím?" Pousmála jsem se nad jeho nervozitou, z kohoutku mu do sklenky napustila požadovanou vodu a po hladkém povrchu desky mu ji poslala. „Tady. Víš, jsi vážně roztomilej, když jsi nervózní?" Povytáhla jsem obočí. Peter se zakuckal, vytřeštil oči a rudý jako rak se rozhlédl se po celé kuchyni. Někteří se buď smáli, nebo dělali, že to raději neslyšeli. Úsměv mi vymizel ze rtů, když jsem se podívala na prázdné místo na pohovce, které bylo ještě do nedávna zaplněné.

„Nech toho kluka na pokoji. Ještě se ukucká k smrti!" Zasmál se Sam a poplácal ho po zádech. Pousmála jsem se, Peterovi hodila rychle omluvný pohled a vrátila se ke své snídani. „Zvykni si na to, Petere." Poradila jsem, když jsem si vedle něho sedla na barovou židli. „Má pravdu," přidal se Clint, lívanec vrátil na talíř, „ale ona je ze všech ta nejmilejší." Peter přikývl a přísahala bych, že si v tu chvíli přál zmizet. Jo, budeme skvělž tým.