Ztraceni v oceánu [JungKook]

*20*

Málem jsem si vyzvracela duši. Zapletené vlasy povolily a nebýt JungKooka a jeho rukou, už by se dávno míchaly v tom hnusu, který ze mě šel. Netoužila jsem sice po tom, aby mě viděl v takové stavu, ale přišla jsem si tak slabá, až jsem měla strach, že se znovu nepostavím. Teď ze mě šla už jen voda smíchaná se žaludečními šťávy. O to to však bylo bolestivější pro můj krk a celé tělo.

„Už je dobře?" zeptal se, když už mě natahovalo spíš jen na prázdno.

Neměla jsem sílu ani pokývat hlavou, ale jako odpověď mu muselo stačit, když jsem se svalila dozadu do jeho náruče.

„Na," podal mi lahev, abych si mohla vypláchnout.

Tak nepříjemně mě škrábalo v krku. Cítila jsem svědění na obličeji od slz, které na slunci velmi rychle usychaly.

Mezitím, co jsem plivala vodu, cítila jsem, jak mi znovu jemně zaplétá všechny vlasy do copu, aby se mi při další náhlé nevolnosti nepřipletly do cesty. Jen upřímně doufám, že žádná další nevolnost nebude.

„Nevím, jestli má cenu se vracet, možná to přijde zase," zamumlala jsem slabě, stále klečíc na zemi.

„Určitě už nepřijde," snažil se mě povzbudit.

Neprotestovala jsem, když mě vzal do náruče a byla vážně ráda, že se o mě takhle dokázal postarat. Měla jsem pocit, že neujdu snad ani ty čtyři metry zpátky k přístřešku. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a nespokojeně zamručela, když mě začal pokládat do dek. Chtěla jsem, aby mě držel dál.

„Pořád je ti špatně?" položil mi studenou látku na čelo a pomalu s ní přejížděl po celém mém obličeji.

Bylo to hrozně příjemné. Slastně jsem vzdychla a zavřela oči.

„Je to lepší, nejspíš už nemám co zvracet," jakmile svou ruku sundal, stočila jsem se do klubíčka a kolena jemně, ne však příliš na sílu, přitáhla k sobě.

Dělalo mi to takhle dobře.

Nevím, co se děje, ale můj žaludek mi právě uštědřuje pěknou lekci. Nebylo mi sice špatně jinak – nebolela mě hlava nebo tělo, jenom jemu se zkrátka něco nelíbilo. Zhoršovaly to taky podmínky tady na ostrově. Jestli jsem měla horečku, kdo ví? Bylo tu nehorázné vedro, slunce doslova řádilo a já se potila jako snad nikdy předtím. Do toho jsem už asi dvakrát během tohoto dne zvracela.

Slyšela jsem ho, jak si nahlas povzdychl, a pak se se svým tělem uvelebil za mnou. Hned, co rukou zamířil někde, kde mám pupík, tak jsem se chtěla ohradit a zeptat se, co jako dělá. Nemám teď vážně náladu na mazlení a podobné věci, když je mi tak mizerně.

Ne mé překvapení mě však velmi něžně začal hladit po bříšku. Tak lehce, až jsem to chvílemi pomalu ani necítila. Bylo to hrozně příjemné a mimoděk mi to přivodilo jednu vzpomínku z dětství.

Byla jsem tehdy nemocná a měla problémy právě se žaludkem. Máma se mnou probděla celou noc, pokaždé mi držela vlasy, když jsem musela zvracet. Pomohla mi se umýt a uložila mě do postele. Ležela tam se mnou a přesně takhle mě hladila po bříšku.

Při vzpomínce na mou mámu mi vyhrkly slzy do očí. Co asi teď dělá? A co táta a brácha? Je to věčnost, co jsem je neviděla jinak než na obrazovce notebooku. Volali jsme si často, ale po roce stráveném v Koreji mi už opravdu začínali chybět. Když jsem sedala do letadla v Incheonu, byla jsem smutná, že nechávám Seoul za sebou, protože to to byl naprosto perfektní a nepřekonatelný rok. No po druhé straně jsem se šíleně těšila na svou rodinu.