Někdy i cesta může být cíl

Někdy i cesta může být cíl (jednodílná povídka)

Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Stejně však milého pána raději přidržovala za předloktí. Když prošel futry ode dveří, pustila ho a pro jistotu se za ním ještě nějakou chvíli dívala. Jak se do nočního šera ozýval tlumený tlukot bílé hole, kterou třímal ve své pravé ruce. Sestra se vrátila do ordinace, kde lékař zapisoval zprávu. Dosedla na židli a s povzdechnutím směrem k lékaři pronesla: „Je až obdivuhodné, jak se člověk jako on dokáže poprat se životem. Vždyť on kromě vědy snad ani nemá pro co žít." Doktor se otočil na kolečkové židli směrem k sestře, sundal si brýle a odpověděl jí: „Ano, je to pravda. Ale zároveň jde vidět, že lidi, kterým život sází tvrdé rány, jsou potom stojící sami před sebou vyrovnanější." Nasadil si zpátky brýle a pokračoval v ťukání do klávesnice u počítače. I doktoři se ale mnohdy šeredně mýlí.

Onen milý pán, jemuž sestra pomáhala při odchodu od lékaře, byl celoživotně slepý alchymista. Bez manželky, bez potomků, již i bez rodičů. Pravdou bylo to, že opravdu žil jen pro vědu, jeho jedinou životní lásku. I když nikdy při všelijakých pokusech nemohl spatřit barvu, vzhled svého díla. Měl širokou podporu jak od svých kolegů v oboru, tak od ostatních lidí v okolí, i když byl v podstatě zcela bez rodiny. Starala se o něj paní stejně dobrosrdečná, jako on. A i když k sobě nikdy neměli blíž, než jako přátelé, vzájemně se respektovali a společně se drželi hesla: ‚moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého'.

Onen vědátor seděl v nočním tichu na lavičce, ruce měl položené na své složené bílé holi. Unavila ho cesta od lékaře, nebo na někoho čeká? V záři pouliční lampy se však z ničeho nic objevila temná postava, která nezamířila nikam jinam, než na stejnou lavičku, kde seděl milý pán. Tiše si přisednul. Rozhovor zahájil vědec. „Tak co, zjistil jste něco?", řekl, přičemž poklepával prsty na bílou hůl. Muž ticho protnul větou: „No, budete muset krapet přitlačit. Za ty prachy, co nabízíte, Vám nespraví ani jedno oko..." Vědec si povzdychl. „Sakra a na co si myslíte, že tu operaci asi potřebuju? Na to, abych mohl dokončit náš převratnej výzkum a shrábnout tak větší úspěch i balík!" Muž vedle něj se k němu otočil, i když věděl, že ho nevidí. „Byl byste první, kdo by tuhle metodu podstoupil, úspěch není stoprocentně zaručený..." „Mluví z Vás nadřazenost. Je vidět, že jste doopravdy nezažil bídu. Nevíte jaké to je, jaká je to bezmoc, když neznáte ani vzhled sebe samého. Nevíte, jak vypadá vaše oblečení, bydlení, věci, které vás živí..." Muž si stoupl. To vědec ucítil. Zvýšil na něj hlas: „Dobře. Možná máte pravdu. Dejme tomu, že by se ten zákrok povedl. Co když ale budete zklamaný, když zjistíte, jak všechno vypadá v pravém světle, bez růžových, v tomto případě, slepeckých brýlí? Například zjistíte, že věda, kterou jste doteď žil, vůbec není taková, jakou jsi ji představujete? Že zkrátka není vše takové, jak to člověk, který nevidí, vnímá?" Alchymista už ho nenechal pokračovat. Rozložil si hůl, nasadil si čepici a chystal se odejít. Muž za ním ještě zavolal: „Pořád máte zájem?" Vědec se s pohnutým svědomím zastavil. Muž se mu stále zabodával pohledem do jeho mírně shrbených zad. Stále se neotáčel. Nehnul ani brvou. Až po chvíli. Zase rozpohyboval bílou hůl, dal se do chůze. Neotočil se. Neřekl ani slovo. Odešel.

Po řadě nezajímavých dnů, které uplynuly, se stala další stěžejní událost v průběhu souvislosti slepého alchymisty a muže, který mu měl ‚dohodit' vhodný typ zákroku, jenž měl pomoci jeho celoživotní nevidomosti. Právě onomu muži po nějaké době v mailové schránce přistála zpráva. Ne ledajaká zpráva, ne od ledajakého odesílatele. Byl jím zrovna jemu známý nevidomý alchymista. Když začal se čtením této emotivní zprávy, i on, jakožto vzrostlý muž zamáčkl slzu...

Zdravím Vás. Touto zprávou bych Vám chtěl nejen odůvodnit vše, co při našem posledním setkání nakonec vyznělo jako nesrovnalost, ale rovněž se Vám omluvit. Nemůžu Vám nic vyčítat, ani závidět. A řekněme, že Vy mně také ne. Asi pochopíte, že nevědět, jak vypadá ba i Vaše samotné tělo, je zkrátka pro život těžký předpoklad. Chci Vám tím ale říct, že jste měl pravdu. Ve svém věku bych si už možná ani nezvykl, kdyby se samozřejmě onen zákrok vůbec povedl. Věřím, že i ‚normální' lidi jako vy, kteří přesně vědí, kde žijí, jakou barvu mají jejich vlasy, oči, znají a zažívají situace, o kterých nevědí všechno. Moc mě mrzí, jak vyzněly moje narážky na Vás. Dopomohl jste mi k uvědomění si, že někdy i cesta může být cíl. A já už v cíli jsem. Zažil jsem úspěchy i pády, radost i smutek, štěstí a smůlu, nadšení i zklamání. Přijměte, prosím, moji omluvu a upřímný dík.

V příštím životě

nashledanou.