The Demigod Association // Percy Jackson

Únos

Když Percy zahnul za poslední roh dělící ho od cíle, otevřel se mu pohled, který mu úplně zamíchal žlučí. Rachel, zřejmě v bezvědomí, visela přes rameno vysokého, černě oděného muže, který se akorát chystal se svým nižším společníkem uprchnout do noci. Z hostince slyšel zvuky boje a kvílení, tudíž by jejich zmizení bylo bývalo prošlo hladce, kdyby tu nestál on.

"Okamžitě ji pusťte!" zakřičel, jako kdyby mu to mohlo jakkoliv pomoct. Nicméně si získal pozornost obou únosců, což mu stačilo. Otevřel meč a vyrazil proti nim.

Sekl jím přímo mezi nimi, což je donutilo uskočit do stran a rozdělit se. Máchl jím po tom nižším, než se přikrčil a zaútočil na toho vyššího. Jistě by ho nepřepral, i kdyby měl plné obě ruce, ale překvapil ho tím natolik, že se mu podařilo ho aspoň seknout špičkou čepele do tváře. Zanechal mu na ní malou ranku, která sice krvácela jako divá, ale nezanechá horší stopy než malou jizvu.

Než však stačil v duchu oslavit svůj drobný úspěch, skočil po něm ten druhý a pokusil se ho zabodnout dýkou. Jak uskakoval, došly mu dvě věci: zaprvé to byla dívka a zadruhé mu nechtěla ublížit. Jen hrála o čas. Ale na co?

"Promiň, Percy," zamumlal muž hlubokým hlasem a jedna rána do temene Percyho odnesla pryč do říše bezvědomí.

Když otevřel oči, skláněl se nad ním Nico se starostlivým výrazem na tváři. Opodál stáli Frank, Piper a Hazel, kteří něco řešili.

"Percy, jsi v pohodě?" ptal se Nico a pomohl mu do sedu.

Pořád se mu točila hlava a pohled měl kalný, ale okamžitě si vzpomněl, co se stalo. "Kde je Rachel?"

"To bych se rád zeptal tebe," zavrtěl hlavou. "Když jsem přišel, ležel jsi tu jako mrtvý. Rachel jsme nenašli."

"Vzali ji," zasyčel a chystal se na spalující vztek, ale místo toho se mu vybavil mužův hlas. Promiň, Percy. Nejenže ho ten člověk znal jménem, ale Percy znal jeho. Přesněji ten hlas. Byl až nepříjemně povědomý, ale nevěděl, kam ho zařadit. Nebylo to však poprvé, co ho slyšel. Jenže kde to bylo? Měl to skoro na jazyku, ale -

"Co se děje?" Nicův hlas ho přivedl zpět do reality. Podíval se na Itala po svém boku a chvíli se snažil zformulovat větu.

"Já ho asi znám," hlesl.

"Znáš hodně lidí," zakroutil Nico očima, "ale o kom mluvíš?"

"O tom chlápkovi, co unesl Rachel." Percy mluvil najednou hrozně rychle. "Stoprocentně. Jenže nevím odkud. A on mě znal taky, řekl mi jménem, ale znělo to tak... důvěrně a známě, jako bychom byli přátelé nebo tak něco -"

"O čem to mluvíš?" vrtěl Nico nechápavě hlavou.

"To je jedno." Percy se zvedl na nohy. "Ti, co vzali Rachel jsou ze stejný grupy jako ti, který jsme viděli v té uličce za domem."

"Ale jak je najdeme?" ptala se Hazel.

"To nevím, ale vymyslím to," slíbil Percy. "Musím. Pro Rachel."

"Pojďme domů," navrhl Nico. "Musíme si všichni promluvit."

Bez odmlouvání nastoupili do auta a nechali Nica, aby je v tichosti dovezl k domu Piper.

Jason byl naštvaný, že nešel s nimi. A o to víc, když se dozvěděl, co se stalo. Leo mu vysvětloval, proč šli jenom tři a proč si to nemá vyčítat, zatímco Piper a Frank se provinile krčili na gauči a omlouvali se, že dopustili, aby se něco takového stalo.

"Dělali jste, co jste mohli," domlouvala jim Hazel trpělivě. "Musíme se teď soustředit na to, co můžeme dělat teď. Minulost nezměníme, ale budoucnost můžeme."

Percy zamýšleně seděl v křesle, hleděl před sebe s rukama založenýma na prsou a mlčel. Nejspíš by nic neřekl po zbytek večera, kdyby ho Nico nešťouchl loktem do žeber. "Prober se, kapitáne Nemo. Ještě svět neskončil."

Percy si povzdechl. "Já vím. Ale připadám si až odporně bezmocný."

"Já to chápu," přikývl Nico posmutněle. Pak se zvedl. "Navrhuji večeři a nad ní se pobavit."

Ostatní vlažně souhlasili a zatímco Nico s Leem vymýšleli, co by si mohli dát, sledoval Hádův syn po očku zahloubaného Percyho. Protože ačkoliv syn Poseidóna tvrdil, že se cítí bezmocně, v jeho očích blikalo světlo signalizující nějaký šílený nápad.

Složil spící dívku na postel na ošetřovně a nechával Sola, aby ho nabručeně propaloval pohledem. Angel šla řešit hádku mezi dvěma bratry, takže tu před nahněvaným mladíkem stál sám.

Soleil na něj ukázal vařečkou a začal: "Víš, že tě mám rád a že vím, že je na tebe spoleh, ale -" Gestem ukázal na zrzku na posteli. "Když jsem řekl, abyste ji sem přivedli, nemyslel jsem tím, abyste ji přinesli v bezvědomí!"

"Promiň," omluvil se Fire.

"Jaký 'promiň'?" Soleil rozhodil ruce. "Jestli jsi ji praštil ty, tak se možná ani neprobere!"

"To Angel, já jí nechtěl ublížit," bránil se Fire.

Blonďák si povzdechl. "Aspoň že tak. Teď ji budeme muset přesvědčovat, že nejsme zlí. Achjo. To je s vámi práce."

"Neměli jsme moc na výběr. Objevil se tam její přítel a málem z nás udělal sekanou."

"Přítel?"

Přikývl, ale nespecifikoval to. Soleil podezřívavě přimhouřil oči, ale netlačil na něj. Věděl moc dobře, že to neměl Fire rád. A on sám taky ne. Proto jen pokrčil rameny. "Dobře. Večeře je v kuchyni. Podívám se, jestli jste jí něco nezlomili."

Sledoval, jak se Fireova široká ramena otočila a zmizela v chodbě. Měl ho rád. Vypadal jako hromotluk a bušil, ale ve skutečnosti to byl hrozně laskavý a pracovitý člověk. Angel to v něm viděla od začátku. Možná proto se do něj zamilovala.

Sám pro sebe se usmál a sedl si k Rachel Elizabeth Dareové. Nevěděl, co si o ní myslel kromě toho, že byla nyní jeho pacientkou, ač to vůbec nebylo v plánu. Zběžně ji tedy prohlédl a když nenašel nic v nepořádku, hlasitě si oddechl. Pak však ucítil něco, co nečekal. Byl to chladný odér smrti smíchaný s něčím teplým a příjemným. Bylo to slunce?

Na jeho tváři se objevil malý úsměv. Věděl, kdo vydával takhle silnou auru. Potkal ho jen párkrát, když byli ještě děti, což bylo dávno, ale nikdy na to nezapomněl. Jakpak se asi Nico di Angelo má?