Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

23.

„Lilly, musíme jít!" Zakřičela Natasha do sluchátka, snažila jsem se udržet na nohou. Měla jsem tušit, že to byla past. „Běžte, doženu vás!" Zakřičela jsem přes hluk padajících stěn kolem a doufala, že to stihnu.

„Lilly!" Naléhala Nat.

„Ne! Udělěj to!" Zakřičela jsem znovu a vyskočila ven ze dveří těsně chvíli před tím, než se celá místnost zbořila k zemi. Zhluboka jsem vydechla a přetočila se na záda. Chvíli jsem tam jen tak v tom bordelu a prachu ležela a snažila se uklidnit. V uších mi zvonilo a do očí mi padal prach a špína. Měla jsem být chytřejší.

„Víš, čekala jsem, že tu bude s tebou."

Vytřeštila jsem oči, rychlostí blesku vyskočila na nohy a podívala se tím směrem, odkud ten hlas vyšel. Zaťala jsem čelist. „Tak to se omluvám, že jsem tě zklamala, ale bohužel ne všechno se může vyplnit." Zasmála se a vyšla z tmavého rohu místnosti. Ruku jsem položila na rukojeť zbraně a zůstala ve střehu. Sledovala jsem každý její pohyb, každý její krok. Usmála se, ruce si založila na prsou a prohlédla si mě od hlavy až k patě. „Víš, docela mě mrzí, že jsme neměly tu čest se ještě poznat. Máma by z toho byla určitě nadšená."

O čem to sakra mluvíš?

Uchechtla se, když si všimla mého zmateného výrazu. „Mluvím o tom, že by naše máma byla šťastná, kdyby měla tu možnost nás vidět pohromadě. Ty a já. Její holčičky." Spolkla jsem ten obrovský knedlík obalený prachem a doufala, že nemluvila o tom, o čem jsem si myslela, že mluvila. „Škoda, žes to musela být zrovna ty, kdo zmáčknul spoušť. Ze začátku jsem tě za to nesnášela, ale to už je za mnou." Řekla a usmála se na mě. Měla mi to snad za zlé?

„Ale no tak! To ani neobejmeš svou mladší sestru, sestřičko?" Ušklíbla se a natáhla ke mně provokativně ruce. Držela jsem se zuby nehty, abych na ní nevytáhla zbraň a nevystřelila. „Nemám sestru. Jsem jedináček." Zavrčela jsem a probodla jí pohledem. „To sice jo, Stark nemá žádné jiné děti, ale tvoje-teda naše matka ano." Moje napnuté a unavené svaly, které začínaly být v křeči, na mě začaly křičet. Když se mi začala se chvět kolena, bála jsem se, že spadu na zem. Cítila jsem, jak se mi nohy pomalu začaly celé třást únavou, a hlava se mi točila, jak na kolotoči.

„Lilly, je všechno v pohodě?" Z mého transu mě probudil Natashy hlas a také donutil uvědomit, že nejspíš musela slyšet celou konverzaci – ostatně možná jako ostatní. „Jsem v pohodě, Nat. Leť s ostatními domů. Peter potřebuje ošetřit." Při jeho jméně jsem zaťala ruku v pěst, a do očí se mi nahrnuly slzy. Kdybych neudělala tu chybu, nebyl by zraněný.

„Ale-"

„Ne, udělej, co ti říkám! Prosím. Pak pro mě pošli Jet. Budu v pohodě. Třeba se mi podaří něco najít."

„Jsi si jistá?" Zeptala se, a přitom mi dávala ještě šanci na rozmyšlenou. „Ano, Nat. Jsem si jistá a teď koukejte letět." Když jsem si byla jistá, že naše diskuse skončila, odpojila jsem sluchátko a pozornost znovu přesunula na tu mladou dívku v rohu místnosti.

„Vím, co tě tíží za otázku. Vidím ti to na očích." Řekla s úsměvem na rtech a naklonila hlavu. „Mého tátu potkala u Hydry. Myslím si, že si ho znala nebo o něm alespoň slyšela." Jakmile se ušklíbla, viděla jsem v jejím obličeji jejich smíšené rysy a snažila se mezi námi vytvořit ještě větší mezeru. Chtěla jsem od ní být co nejdále, jen to šlo. Žaludek se mi obracel vzhůru nohama. Copak toho už nebylo dost?

„Ne." Vydechla jsem a zamítavě zatřásla hlavou. „Ale ano," uchechtla se a popošla ke mně blíž, „Alexander Pierce byl můj otec." Semkla jsem rty, v očích mě zaštípaly slzy a otočila se k ní zády. Nemohla jsem se na ni ani podívat. Po tomto odhalení jsem se bála, že se nebudu schopna podívat ani na sebe. Co jsem komu kdy udělala? Za co mě pán Bůh trestal? Měla jsem pocit, jako bych nemohla dýchat. „Jsme to ale hezká rodinka, co?" Zasmála se, její milosrdný smích mi prorážel ušní bubínky. Semkla jsem čelist a ruku, ve které jsem nedržela zbraň, zaťala v pěst. „Nejsme rodina a nikdy nebudeme! Ty si měla svoji rodinu a já mám zase tu svou. Možná sdílíme stejnou matku, ale nikdy, a tím myslím nikdy tě nebudu považovat za člena rodiny, natož za sestru. Nikdy." Zavrčela jsem stroze, hlas plný jedu. Byla bláhová jestli si myslela, že člověka jako byla ona, bych někdy mohla považovat za člena rodiny. Otočila jsem se k ní čelem, aby mohla vidět můj rázný výraz.

„Tušila jsem, že něco takovýho řekneš..." Povzdechla, a skoro bych si myslela, že vypadala dotčeně, když něco vytahovala zpod svého kabátu. Než jsem zbraň mohla natáhnout před sebe, její zvednutá ruka mě zastavila. „Klídek, jsou to jenom fotky." Uchechtla se. Přimhouřila jsem oči a zpražila ji pohledem . Jestli si myslela, že jí budu věřit, tak byla na omylu. „Myslím, že tě tohle bude zajímat a nakonec tě možná i přesvědčí zůstat." Natáhla ke mně ruku se složkou. Povytáhla jsem obočí a očima nedůvěřivě tikala mezi tou složkou v její natažené ruce k její tváři, než jsem si od ní ty béžové desky převzala. Otevřela jsem je, a jakmile spatřila, co skrývaly uvnitř, srdce mi přestalo bít a přestala jsem dýchat.

Ne. To nemůže myslet vážně.

„Ne." Vydechla jsem roztřeseně a se slzami v očích se jí zadívala do tváře, na které měla spokojený úsměv. „Jak jsi ho našla?!" Zeptala jsem se, hlas pevný a rázný a probodla svou coby sestru. „No, ze začátku to nebylo tak snadné," odmlčela se a vyhodila rukou, „ale potom, co tě šel navštívit...no řekněme, že zbytek je historie. Musím uznat, že máš opravdu skvělej vkus. Přece jenom jsme si možná podobný mnohem víc, než si myslíš, sestřičko." Jak moc jsem ji chtěla povalit na zem a vyškrábat oči, ale moje pozornost zůstala upřená nad jeho fotkami. Vypadal tak šťastně a uvolněně. Konečně byl volný a spokojený, musela jsem se pousmát, i když jsem uvnitř krvácela, neboť jsem nebyla tím důvodem k jeho štěstí.

„Co bys řekla na dohodu, hm?" Navrhla, zaklapla ruce a se zvědavostí povytáhla obočí. Neměla jsem se vůbec ptát a už o tom uvažovat. Lilly, nedělej to. Vzhlédla jsem od fotek a očima se zarazila na její nedočkavé postavě. Věděla jsem, že toho budu litovat. „Jakou dohodu?" Ušklíbla se a přistoupila ke mně blíž. „Dohodu, že slíbím, že ho necháme být, necháme ho, aby si mohl žít ten svůj vysněný a tak moc zasloužený život. Život bez Hydry a neustálého strachu. Samozřejmě pod určitými podmínkami... Tak co ty na to?"

Kousla jsem se do rtu a znovu se zadívala na všechny ty pořízené fotky, ze kterých se na mě díval. Pokud mluvila pravdu a nechají ho na pokoji, neměla jsem na vybranou. Jen jsem doufala, že to ostatní pochopí. Přeci jen pro lásku, občas děláme šílené věci.

„Udělám cokoliv, jen nechte ho být. Už si toho zažil dost." Rty se jí vyzvedly do širokého úsměvu, a přísahala bych, že jsem v tu chvíli zahlédla tvář své biologické matky. Byly si tak moc podobné, až to bylo zastrašující. To ona, ta mladá žena přede mnou byla dcera své matky. Já byla dcera svého otce. „Půjdeš se mnou a zaujmeš jeho místo. Zapomeneš na svoji milovanou rodinu a tatínka. Zapomeneš na všechno- Shield, Avengers, prostě všechno. Minulost necháš minulostí a začneš novou kapitolou s Hydrou. Jestli chceš, svojí přezdívku si můžeš klidně vymyslet." V jejím hlase jsem mohla slyšet jisté rozechvění a uspokojení. Modrošedé oči se ji třpytily nadšením. Vyhrála. Dokázala to, co její matka nedokončila. Nevěděla jsem, co mě trápilo více; to, že jsem se nesnažila bojovat anebo to, že jsem ji – je - nechala vyhrát.

„Ale pokud to neuděláš a pokusíš se kdykoliv vzepřít... dobře víš, co se stane. Je to jenom na tobě." Naposledy jsem se podívala na jeho tvář, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Tohle možná bylo naposledy, co jsem ho mohla vidět a pamatovat si ho; jeho, tátu, Steva, celou mou rodinu. Kdo věděl, co nebo kdo se ze mě stane, až se mnou Hydra bude hotová. Nikdo ani nevěděl, jestli budu schopná celý jejich proces přežit. To. To byla otázka, na kterou jsem raději nechtěla znát odpověď. Krvácelo mi srdce za mou rodinu a přátelé, kteří čekali, že se vrátím.

„Udělám to. Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět. Rozumíme si?" Řekla jsem přísným hlasem, moje nová sestra zvedla ruce do vzduchu a usmála. „Jasně, hlavně klid." Klid? Hlavně klid? Jak jsem mohla být klidná, když jsem ani pořádně nevěděla, co mě čekalo a s čím jsem vůbec souhlasila. Bucky už možná nebyl součástí mého života, ale stále ho ovlivňoval. To, co jsem právě udělala, bylo jen důkazem, jak moc silný na mě měl vliv. Stále pro mě hodně znamenal, jako Steve, a proto jsem jim to nemohla udělat. Nejdůležitější ze všeho bylo, že všichni budou v pořádku a v bezpečí.

Prozatím.