The Demigod Association // Percy Jackson

Roháč

Co Hazel vytáčelo víc než jeho krutost, bylo jeho jméno. Frankie. Rozhodla se mu říkat Edwards, protože jeho křestní jméno jí až moc připomínalo jejího hodného, sladkého Franka, kterého nechala v noci v domě Piper bez jediného vysvětlení. Oficiálně spolu tedy ještě nechodili, ale už se párkrát vzali za ruce a Frank ji jednou pozval i do kina. Hrozně se jí po něm zastesklo. Kéž by tu byl. Dokázal by ji uklidnit.

Klečela na zemi v nějaké ztísněné jeskyni s Nicovou hlavou na klíně a nadávajícím Percym po svém boku. Syn Poseidóna už přišel k sobě a nedokázal si odpustit, že se dovolil nechat chytit. Neklel nijak nahlas, ale jeho výraz prozrazoval vše, co si myslel ve svém nitru. Nico byl stále v bezvědomí, jeho dech pravidelný, ale mělký, a Hazel pořád nevěděla, co se s ním stalo. Samotnou ji ještě bolelo zlomené žebro, ale nedala nic najevo. Už tak byli v dost stresující situaci a pokud se nepletla, měl jich Percy zlomených aspoň pět.

Edwards je ozbrojil a jejich zbraně si držel u sebe, takže je k nim Hazel nemohla potají přitáhnout pomocí svých schopností. Jediné, co jim zbylo, byl její šátek měnící podoby a neviditelná dýka, ale ani pro jedno se nenaskytla dobrá příležitost je vyzkoušet. Hlavně ne ten šátek, ani nevěděla, jestli funguje. Takže byli v podstatě naprosto neozbrojeni.

Co pochopila velmi jasně, byl Edwardsův záměr. Podle Nica byl otrokář a podle jeho výhružných řečí se je chystal prodat buď jako subjekty pro nějaké vědecké experimenty, jako zdroj orgánů nebo jako pracovní sílu. Nelíbilo se jí ani jedno, protože věděla, co za lidi a nestvůry si je mohli koupit. Většinou to byl největší odpad společnosti, mafie a zločinci toho nejhoršího kalibru.

Cítila se hrozně bezmocná. A věděla, že Percy taky. Potřebovali jen jednu malou skulinku, které by mohli využít k útěku —

"Mám pro vás dobré zprávy!" Edwards vešel dovnitř a zazubil se. "Právě jsem sehnal kupce."

"Pane Edwardsi —" zkusila s ním Hazel promluvit.

"Holčičko," přerušil ji. "Mě vaše smlouvání nezajímá. A navíc..." Navzdory jejímu křiku vytáhl bezvládného Nica do vzduchu a zatřásl s ním. "Nikdo neřekl, že odsud musíte odejít živí všichni, že?"

Pohodil Hádova syna od sebe a byl by jím praštil o zeď, nebýt Percyho rychlosti. Chytil ho akorát včas a vrátil k Hazel, než si před ně klekl v ochranném gestu. Probodl Edwardse vyzývavým pohledem.

"Synu Poseidóna, nemáš šanci," odfrkl si. "Už jsi to zkoušel."

"Co jsi zač?" vyštěkl Percy místo toho. "Dokázal jsi se postavit proti třem polobohům —"

"Smrtelník," odpověděl Edwards prostě. "Vy namyšlení polobohové se moc spoléháte na vaše požehnání od bohů a méně na skutečnou sílu."

"To přece není možné..." Percyho tvář ztemněla šokem. Tenhle člověk byl smrtelník? Jak je možné, že byl smrtelník takhle mocný? Takhle silný? Postavil se jim, jako by to nic nebylo. Ohlédl se na Nica. Jak moc musel zesílit, když se tenkrát nechal porazit malým dítětem? Nebo je podcenil?

"A teď se zvedejte," poručil Edwards. "Jdeme na povrch. Za chvíli dojde k předání."

Percy zavrčel, ale zvedl se. S Hazelinou pomocí si Nica hodil na záda, ruce mu strčil pod kolena a neochotně následoval Edwardse ven z jeskyně. Cítil, že se mu pero vrátilo zpět do kapsy, ostatní zbraně visely muži u pasu, ale nebylo možné na něj nijak zaútočit.

Náhle cítil, jak mu Hazel podkopla nohy a on se zhroutil k zemi. Věnoval jí nechápavý pohled zrovna ve chvíli, kdy k němu Hazel klekla a dramaticky vyjekla: "Ach ne, Percy! Je pro tebe Nico moc těžký? Jistě jsi zesláblý z boje! Ukaž, vezmu si ho!"

Ač netušil, o co jí jde, nechal ji, ať si od něj Nica převezme. Zatímco ho složitě odplétala z jeho zad, zašeptala: "Až řeknu, poběžíš. Jasný?"

Chtěl se jí zeptat, jaký má plán, ale nebyl čas. Proto jen neznatelně přikývl, zvedl se na nohy a věnoval Edwardsovi ten nejprovinilejší pohled, jaký svedl. Edwards se jen posměšně ušklíbl, štěkl na ně, aby zrychlili a vydali se dál.

Brzy se objevili zpět na křižovatce, kde je Edwards původně chytil. Mířili ke schodům vedoucím kamsi na zem, ale než k nim došli, ozval se z chodby dusot něčeho těžkého. Blížil se k nim totiž ten největší roháč, jakého kdy viděli. Tělem dosahoval velikosti bernardýna, ale jeho rohy se málem nevešly do uličky. Během několika okamžiků byl u nich a mířil svými rohy přímo na Edwardse.

"Teď!" zaječela Hazel. Percy vytáhl meč, strčil do Edwardse blíže k broukovi a vyrazil po schodech nahoru. Nechal kolem sebe proběhnout Hazel s Nicem na zádech, než vyrazil za nimi. Edwards křičel a oháněl se pěstmi, ale jeho krovky byly jako brnění. Nabral ho na své rohy a odhodil ho pryč. Pak se Percymu ztratil z dohledu.

Radost ze svobody mu ale dlouho nevydržela — když dorazil na vrcholek schodů, srazil se s osobou zahalenou do černé kápě. Nebylo mu kvůli tmě vidět do obličeje, ale přesto po něm sekl mečem. Muž se lehce vyhnul a uskočil.

Po Hazelině pravici se objevil tygr, který na jejich nové nepřátele cenil zuby. Dohromady před nimi stáli před velkou dodávkou tři zahalenci, kteří se zdáli tak uvolnění, jako by před nimi nestál tygr bengálský a kluk s mečem v ruce.

"Edwards nejde?" zeptal se jeden mladík.

"Vypadá to, že ne," zavrčel Percy.

Povzdechl si. "To je škoda. Zabili jste ho?"

Tygr si odfrkl, z čehož Percy pochopil, že ne. "Ne."

"Škoda," povzdechla si další postava ženským, hlubokým hlasem. "Zabila bych ho sama, ale nemáme čas se tam vracet. Pojďte, nastupte."

Otevřela dveře dodávky a Percy se málem rozesmál. "Tak to teda ne. Za koho nás máte?"

"Pokud se nepletu, ten kluk umírá," ozval se třetí. "Vy jste všichni zranění a jeden měňavec vás všechny nezachrání. Navíc vám jde o Rachel Elizabeth Dareovou, ne?"

Percy, Hazel a tygr si navzájem vyměnili pohledy. Nikomu z nich se to nelíbilo, ale měli Rachel. A Nico by to určitě domů nepřežil, ať už mu bylo cokoliv. Jeho dýchaní bylo stále mělčejší a Hazel měla strach, že brzy zemře.

Percy zastrčil pero do kapsy, zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a nastoupil do dodávky. Jeho přátelé ho ostražitě následovali. Jeden zahalenec nastoupil za nimi, zavřel dveře a auto se rozjelo vpřed. Vevnitř seděl jeden další. Percy ho ihned poznal — byl to ten kluk, který unesl Rachel.

"Kdo jsi?" zeptal se Percy a tvrdě dopadl na lavičku naproti němu.

Mladík se usmál a stáhl si kápi z hlavy. "Ahoj, Percy. Dlouho jsme se neviděli."

Percy nevěřícně hleděl na svalnatého Afroameričana před sebou. Díval se do jeho tmavých očí, přejížděl pohledem po jeho ostře řezaných rysech, jizvách všude po těle. Hleděl na svého kdysi nejlepšího přítele, o kterém si myslel, že je mrtvý. A přitom tu seděl, přímo naproti němu.

Prudce se nadechl a vzduch se mu zasekl v krku. "Beckendorfe?"