Znáte ty večery, kdy jste po celém dni opravdu unavení, ale vaše úžasně sociální rodina si má zapotřebí za každou cenu dokazovat, že je stoprocentně funkční a společnost je nemůže nijak kritizovat? Tak přesně takový večer to byl.
Všichni se u nás měli opravdu rádi. Až na tu pasáž, kde vlastně nikdo neměl rád mě, jakýkoliv můj názor, výraz ve tváři nebo byť jen moji koexistenci se zbývajícími lidmi, kteří se mnou bydlely v jedné domácnosti.
Únava na mě dopadla tvrdě, takže už opravdu byl čas na to, abych ulehnul do postele. Matka ovšem byla jiného názoru, a tak přiběhla rozzuřená do mého pokoje, servala ze mě deku a začala si stěžovat, že jsem po sobě neumyl nádobí a ať to okamžitě napravím, jinak mě dá do děcáku.
Tyhle její výlevy nebyly už vůbec zvláštní a vlastně jsem se je už naučil filtrovat. Každý den si našla něco, za co mě mohla seřvat a mnohdy i zbít. Otec jí v tom nikdy nebánil a mnohdy se i přidával.
To, že existovala nějaká dohoda s mojí sestrou, že to udělá ona, ji evidentně vůbec nezajímalo. Takže mi nezbývalo nic jiného než uposlechnout rozkaz velícího důstojníka neboli „milované" maminky.
Megan se evidentně velice bavila mým utrpením, jelikož se smála u dveří a spokojeně potom zašla k sobě do pokoje a pravděpodobně usnula s pocitem obřího vítězství. Však já jí to jednou vrátím, řekl jsem si.
Ona byla vždycky miláček ať už mamky nebo otce. Dostávala vše, na co si prstem ukázala, a to jen za cenu toho, že všem úspěšně lezla tam, kam slunce nesvítí. To já neměl nikdy zapotřebí.
Sešel jsem tedy nedobrovolně dolů po schodech, abych umyl těch pár příborů a jeden talíř. Naštěstí to nebyla práce na moc dlouho, takže mě místo toxické atmosféry domácnosti brzy zase obklopovala jen a jen moje teplá deka, pod kterou jsem se vždy rád schoval před hrůzami běžného života.
Ten fakt, že tu deku na mě máti hodila vší silou a jediné co bylo slyšet bylo: „Dobrou noc," a pak jen to mámino namyšlené povzdechnutí, tak mi opravdu v tu chvíli starost nedělal.
Uprostřed noci mě vzbudily zvuky kroků. Kdo by to mohl být? Vždyť celá rodina už určitě spala. Zvuky přicházely ze směru, kde měla království princezna Megan. Šla pomalu. Až děsivě. Nakonec se zastavila u mých dveří.
Přirozeně mě přepadl strach. Ale pak mi došlo, že si asi Megan chce dělat zase srandu. Po zavolání se neozvala žádná odpověď. Jen vyslovila moje jméno. Byla to ona. Pokračovala po schodech dolů. Okamžitě jsem si uvědomil, že kdyby probudila rodiče, tak by z toho byl solidní průšvih, takže mi nezbylo nic jiného, než se do té tmy vydat za ní a hrát její hru.
Na chodbě nebylo nikde nic vidět ale i přesto mi nezbývalo nic jiného než započít cestu po stopách mé hloupé sestry, která mi evidentně šla pro 2 týdny domácího vězení, jelikož by to docela jistě svedla na svoji oblíbenou oběť. Nemohla mě prostě nechat spát...
Cesta po vrzavých schodech se obešla bez hlasitějšího zvuku, takže není divu, že po jejím konci bylo na místě patřičné oddechnutí. Ještě mi však zbývalo najít Megan.
V kuchyni po ní nebylo ani stopy, takže moje teorie, že se třeba šla jen napít byla rázem tutam. Kam tedy mohla jen jít?
Hlavní dveře domu byly zamčené, a tak jsem postupoval dál naším domem. V obývacím pokoji panoval klid a dveře vedoucí na zahradu za domem byly zamčené.
Jediné místo, kde mohla být, byla garáž. Co chtěla v garáži? Garáž pro mě byla vždy strašně děsivá část našeho domu. Otec tam vždy dělal strašně hlasité věci a přes den bylo nemožné si u nás odpočinout. Měl jsem z toho místa strach. Po otevření dveří jsem tedy vstupoval v podstatě do neznáma, jelikož nikdy nebylo na mém pořadu dne tuto místnost jakkoliv prozkoumávat.
