Otevřela jsem oči.
Bylo asi kolem půl šesté ráno.
Sluneční paprsky se snažily protáhnout skrz černé záclony.
Vstala jsem a rozhrnula jsem je.
Slunce mě celou ozářilo.
Jeho malé ručičky mě celou pohltily.
Znělo to jakoby říkaly:,,Agnes odejdi,odejdi rychle."
Ale já tam jenom stála a užívala si svoje poslední ráno na tomto světě.
Píše se rok 2780.
Po třetí světový válce se svět rozdělil na dvě poloviny:
Jižní a Severní Amerika se spojila a stal se z ní moderní a vyspělý stát na úrovni.
Neměli věznice,protože nikdo neporušoval zákony.
Neměli sirotčince,protože děti nikdo neodkládal.
Všichni byli křesťani,nebyli mezi nima žádné rasové segregace ani diktatury.
Podle nich se prý řídí i Afrika.
Zatímco Evropa a Asie propadla barbarským tradicím.
Začali uctívat různé smyšlené bohy.
Myslí si,že jejich bohové řídí jejich osudy,které jsou podle nich určené už když se člověk narodí.
Rozřadili se do různých kmenů,většinou podle toho v jakém státu žili.
Vůdkyní těchto kmenů většinou bývá žena a muž je podle nich jen otrok na oplodnění ženy a získávání potravy.
Žijí skoro jako v době kamené.
Na sobě mají haldy kůže různých zvířat,žijí v primitivních malých staveních a někteří ani neumí mluvit,jen vydávají prapodivné zkřeky.
A to byla ještě před pár stoletími tak vyspělá civilizace.
Nejspíš je poznamenala válka,která se děla hlavně na jejich území.
Američani ty si vklidu posedávali doma a jenom poslouchali zprávy o vraždění v Evropě.
Možná proto k nim evropané a asijati chovají takový odpor.
Já sama jsem z Ameriky.
Ale jela jsem do Evropy pro zásoby,sehnat nějaké ovoce,zeleninu a jiné plodiny které nám v Americe ubývaly.
A při tom jsem se svou partou narazila na kmen divochů z klanu France.
Nikdo z mích spolucestovatelů nepřežil a já jsem byla zajata.
A dnes je můj soudný den.
Dneska mě obětují posvátnému stromu Čaunga,bohu života a smrti.
Díky tomu budou mít prý požehnaný rok.
Bude se rodit více dětí,úroda bude kvést,nebude hladomor a nepřenese se do kmenu žádná nemoc.
Tohle všechno budou mít za můj život.
Do místnosti vešla vůdkyně kmenu.
Na sobě měla dlouhý hábit z ovčí vlny,která byla natřená obřadními barvami,na hlavě věnec spletený z kytek a po tvářích modrou a fialovou barvu na znak lítosti za oběť.
Za ní stály dvě její pomocnice,které měly zelená roucha a okolo očí zlatou barvu.
Uvědomila jsem si ,že je čas.
Kývla jsem a sundala že sebe všechny šaty.
Stála jsem před nimi úplně nahá.
Už jsem věděla jak tenhle obřad chodí.
Vůdkyně se podívala na svoje služebnice,které okamžitě zpozorněly a příběhy ke mě.
Potřely mě různýma barvama.
Znázorňuje to oddanost ke všem bohům.
Když služebnice dodělaly svojí práci poukázala na mě vůdkyně ať jdu blíž k ní.
Sklonila se nade mnou a pošeptala mi:,,I po smrti je život."
potom mi odstoupila z cesty a já vyšla z chatrče.
Kolem ní stál zástup lidí.
Chytli mě za ruce a vedly k velké hranici před starý strom.
Přemýšlela jsem o tom co mi vůdkyně řekla.
Co ta slova znamenají.
Lidé mě pomalu položili na hranici.
Čtyři silní chlapy mě chytli za ruce a nohy a přivázali,abych se nesnažila náhodou utéct.
Ale já jsem stejně ani nechtěla.
Byla jsem s mím osudem smířená.
Ostatní začali říkat nějaký nesrozumitelná slova a klaněli se.
Potom přišela velká,hubená,asi patnácti letá dívka s loučí.
Příšla k hranici a začala šeptat další zvláštní slova.
Potom louči hodila na hranici.
Začala hořet.
Ostatní lidé začali kolem hranice tančit a vydávat různé zkřeky a zvuky.
Oheň mě pomalu požíral.
Zadívala jsem se na obzor.
Stála tam vůdkyně.
Dívala se mi do očí.
Došlo mi to.
Podívala jsem se nad sebe.
Starý strom se nade mnou skláněl.
,,Jsi připravená Agnes?"
promluvil jemným hlasem ke mě.
,,Ano jsem."
Starý strom se usmál.
Plameny mě pomalu polapily.
Byla jsem připravená být součástí stromu,žít v něm.
Smrt je přeci jen brána do dalšího života...
