Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

24.

„Co myslíš tím, že tam nebyla?!" Zakřičel Tony s lehkou panikou v hlase a naštvaně se podíval na Natashu. „Už jsem ti to říkala Tony a byla bych vděčná, kdybys na mě nezvyšoval hlas." Varovně se na něho podívala. „Chápu, je to tvoje dcera, ale Lilly pro mě je jako sestra." Probodla ho pohledem a odešla ven z kanceláře. „Tony, je mi to líto. Uděláme všechno co je v našich silách, abychom ji našli." Řekl zadýchaně Steve, když vběhl do místnosti a podíval se na svého kamaráda, který byl strachy bez sebe. „Obávám se, že to stačit nebude, Steve." Povzdechl Tony a obrazovka projektoru se rozsvítila a Steve sledoval, jak na záznamu Lilly stála s nějakou dívkou, která byla v podobném věku, a nevěřil svým očím. Zaskočeně vydechl a zrak z obrazovky přesunul na Tonyho. „Možná to není tak jak to vypadá. Tony..."

„Ne. Přestaň Rogersi. Moc dobře víš, jak to vypadá." Steve věděl, že mu to nevymluví a povzdechl. „Jediný co tam Natasha našla, bylo tohle." Pokračoval a blonďatému muži di rukou vlepil kus papíru, na kterém byl její rukopis.

Nehledejte mě. Chtěli Buckyho a to jsem nemohla dopustit. Omlouvám se. Mám vás všechny ráda. – Lilly

„Doufám, že si Barnes uvědomuje, co způsobil. Nejenom že ten zbabělec odešel a zlomil jí srdce, ale pořád mi a mé dceři ničí život!" Zakřičel a v očích se mu třpytily slzy s hněvem. Tony Stark v té chvíli byl jako chodící tikajících bomba.

„Tony..." Začal Steve.

„Ne! Přestaň se ho už konečně zastávat. Jestli ji nenajdu, zabiju ho. Myslím to vážně, Rogersi." Zarazil ho, hlas ostrý jako nože a ukázal na Steva výhružně prstem. „A jestli se mě znovu pokusíš zastavit, půjdeš ke dnu s ním." S tím Tony spěšně odešel z místnosti a jeho kamarád ho sledoval se smutným a chápavým výrazem na tváři odcházet.

„Bucky, cos to provedl?" Povzdechl Steve, zakroutil hlavou a zadíval se na ten kousek papíru.

---------------------------------

„Steve? Co tu děláš?" Vydechl překvapeně bývalý voják, když si všiml svého nejlepšího přítele ve svém bytě a rozešel se k němu. Steve jenom nepatrně přikývl na pozdrav a díval se z okna. „Stalo se něco?" Zeptal se Bucky, hlas zabarvený obavami a starosti, jakmile si všiml jeho postoje a řeči těla. Steve povzdechl, otočil se ke svému kamarádovi čelem, a ruku mu položil na rameno. „Myslím, že bude lepší, když si sedneš, Bucky."

„Neříkej mi, co mám dělat a radši to vyklop, Steve."

„Hydra unesla Lilly."

Bucky měl pocit, jako kdyby se všechno kolem něho zastavilo a nemohla dýchat. Měl pocit, že mu někdo stál na hrudníku a srdce svíral v pěsti. Hydra. To slovo nechtěl už nikdy slyšet. I když byl konečně volný, jeho minulost, ať už šel kamkoliv nebo byl kdekoliv, stále ho doprovázela a strašila.

Hydra unesla Lilly. Stevovo slova se mu odrážela dokola a dokola v hlavě, jako rozbitá vinylová deska. Jediné na co mohl myslet, bylo na to, jak ji mučili a týrali. Zaťal ruce v pěst a jeho čistě modré oči, ztmavly a Bucky začínal vidět rudě. „Proč?" Semkl čelist a zadíval se na Steva, který ho v tichosti sledoval. „Jediné, co našli, byl tenhle kousek papíru." Řekl a z kapsy od džínů vyndal kousek zmuchlaného papíru. Bucky si ho od Steva třesoucíma rukama vzal, a když ten malý list papíru rozevřel, dech se mu zadrhl v plicích a v očích zaštípaly slzy.

„Proč by to dělala?" Zakroutil hlavou a s uslzenýma očima vzhlédl ke svému kamarádovi, kterému se oči též leskly. „Ty dobře víš proč, Bucky." Bucky vydechl a semkl čelist. „Ale proč?! Přeskočilo ji? Můžou jí zabít!"

„Myslím si, že to všechno věděla, když se s ní rozhodla jít dobrovolně."

„S ní?" Bucky se zamračil.

„Jo, byla tam s ní asi stejně stará holka, jako byla ona. Proč? Znáš ji?" Steve se na něho dlouze podíval, jako kdyby čekal, na jeho potvrzení. Bucky zatřásl hlavou a doufal, že se mýlil.

---------------------------------

Lilly seděla na posteli ve své studené a zatuchlé cele. Měla pocit, jako by tam byla věčnost. Čas tam plynul strašně pomalu a začínala se bát, že zapomínala na věci, které by si měla pamatovat. Určitě to muselo nějak souviset s tou injekcí, co mi dávají alespoň třikrát denně. Ta světle žlutá tekutina, co ji byla dennodenně vpíchnuta do jejího systému. Jejich metody se od posledně rozhodně změnily, pomyslela si a hlavu opřela o odřenou zeď za sebou a zavřela oči. Pokaždé, co je zavřela, mohla vidět muže ve středním věku, s tmavě hnědými krátkými vlasy a stylově opravenou bradkou. Usmíval se a jeho oči byly tak hřejivé, tak plné lásky. Přišel jí tak povědomý, tak strašně moc, ale ta strašná palčivá bolest v hlavě jí nedovolovala si vzpomenout. Bolest ji nedovolovala si vzpomenout na svého vlastního otce; na svou rodinu a přítele. Oči se jí naplnily slzami a frustrovaně hlavou praštila o zeď, doufajíc, že si ji to pomůže vzpomenout, ale zbytečně Jen si akorát přitížila a obličej si složila do dlaní a potichu vzlykala.

Kdo je ten muž?

Proč je tak povědomý?

Co se to se mnou děje?

Lilly si byla vědoma, že zapomínala nejen na důležité věci ve svém životě, ale hlavně na ty, které ze všeho milovala nejvíce. Cítila se tak bezmocně, ale někde tam hluboko uvnitř věděla, že k tomu měla velice dobrý důvod, proč to udělala, proč se nechala trápit...jen si nemohla vzpomenout. Pro koho to vůbec dělala? Tolik otázek se ji honilo hlavou, tolik vzpomínek, které se pomalu rozplývaly jako mlha nad ránem a tolik bolesti a utrpení. Byla vděčná, že si alespoň pamatovala své vlastní jméno. Protože pokud nastane den, kdy si nebude schopna vzpomenout ani na tohle, obávala se, že to bude její konec. Pomalu a jistě ztrácela samu sebe a bylo jen otázkou času, kdy zapomene úplně. Byla to hra, hnusná a zvrácená hra, kterou nemohla v žádném případě vyhrát.